Antika je považována za období největšího rozkvětu kultury a vzdělanosti. S některými zvyklostmi, které tehdejší obyvatelé Říma považovali za běžné, bychom se dnes smiřovali jen těžko. Jak to bylo s toaletami? Kdo vládl rodině? A jaké si Římané pořizovali domácí mazlíčky?

Římská říše, nejmocnější a největší říše v Evropě, v dobách své největší slávy (cca rok 200 n. l.) sahala od dnešního Portugalska až ke Kaspickému moři a na jihu až k africké Sahaře. Obývalo ji na 60 milionů lidí.

Její soudržnost se podařilo zajistit díky síti vojenských posádek a kamenných silnic, dále armádě úředníků, kteří bránili ohrožení autority Říma, a hlavně společnému jazyku, jímž byla latina.

Tu museli ovládat všichni obyvatelé říše, ač často nebyla jejich rodným jazykem.

Nerovnost vládla Římu

Římská říše měla nejprve podobu království, poté republiky a nakonec císařství. Její trvání se datuje od roku 753 př. n. l., kdy byl založen Řím, až po pád Západořímské říše v roce 476 n. l. Východořímská říše však přetrvala až do roku 1453 n. l.

Jak se v této obří říši žilo? Jak komu. Její historii totiž provázely velké nerovnosti ve společnosti. Muži byli nadřazeni ženám, bohatí chudým. To se odráželo ve všech sférách každodenního života.

Peníze na prvním místě

Svobodní Římané se dělili na patricije a plebejce. Patricijové byli římskou aristokracií, byli bohatí, vlastnili půdu a mohli dokázat svoji příslušnost ke šlechtě. Ovládali politický i ekonomický život ve státě.

Později se vytvořila ještě třída jezdců (equité), kteří byli dost bohatí na to, aby mohli armádě poskytnout koně a jízdní výzbroj. Zpravidla to byli obchodníci. Nižší vrstvou, plebejci, byli obyčejní svobodní lidé, tedy řemeslníci, dělníci a drobní zemědělci.

Otrok: mluvící pracovní náčiní

Nejnižší, ovšem neméně důležitou vrstvou obyvatelstva byli nesvobodní otroci. Byli levnou pracovní silou, pracovali jen za skromnou stravu.

Patricijové na ně nahlíželi jako na typ pracovního náčiní, jak ve svém spise o zemědělství uvedl římský spisovatel Marcus Terentius Varro: „Rozlišujeme tři typy nářadí:

mluvící, to jest otroky, bučící, to jest dobytek, a konečně němé, což jsou pluhy, vozy a další zemědělské náčiní.“

Paneláky pro chudé

Většina městské populace bydlela v sedmipatrových komplexech nájemních bytů, kterým se říkalo insulae. Ty byly náchylné k požárům, zemětřesením i povodním, navíc v nich byl problém s nedostatkem vody i s kanalizací.

V nejvyšších patrech, jež byla kvůli zlevnění výstavby bez oken, bydleli ti nejchudší, kteří museli nájemné platit na denní nebo týdenní bázi. V nižších pak ti, kteří platili nájemné jednou ročně, k dispozici přitom měli prostorné místnosti s okny.

Dvůr se sochami a fontánami

Bohatí Římané žili buď ve venkovských sídlech, zvaných villa rustica, nebo v prostorných městských rodinných domech, označovaných jako domus, jejichž součástí byly i soukromé lázně a kaple.

Tyto domy byly vždy vystavěny kolem nezastíněného patia (dvoru), jen umožňovalo cirkulaci světla i vzduchu stavbou. Bylo krásně zdobené mozaikami, fontánami a sochami.

Hosté byli u vchodu do budovy vítáni otroky a uvedeni do veřejných prostor domu, ty soukromé byly vyhrazeny jen rodině a nejbližším přátelům. Šlechta se často vydávala také na pobřeží, kde si budovala letohrádky.

Nevěra povolena, ale jen mužům!

Většina manželství bohatých Římanů byla předem domluvena. Šlo o dohodu, která ale neměla žádnou právní sílu. Dívky se vdávaly mladé, kolem 12 až 16 let věku, muži mezi 20 a 30 lety věku. Žena nesměla být svému muži nevěrná.

Pokud k tomu došlo, manžel se s ní rozvedl a ona už se nikdy nemohla znovu vdát. Mužům byla ovšem nevěra tolerována, a to jak se ženami, tak s muži. Rozvody taktéž probíhaly velmi jednoduše.

Osud dítěte v rukou otce

V rodině měl výsadní postavení otec a manžel, jeho moc byla absolutní a nedotknutelná. To on rozhodoval například o tom, zda přijme novorozence do rodiny. Po narození mu byl potomek položen k nohám.

Pokud ho nezvedl, znamenalo to, že ho nepřijal, takže bylo dítě vyneseno na ulici. Tam se jej buď ujali kolemjdoucí, nebo bylo odsouzeno ke smrti. Součástí rodiny kromě manželky, dětí a jejich partnerů byli i otroci. Pán se o ně musel dobře starat. Pokud ne, hrozil mu trest.

Odměna pro zasloužilé matky

Ženy neměly v manželství žádná práva, nesměly volit ani si budovat kariéru. Jejich úkolem bylo rodit děti a pečovat o manžela a domácnost. S jednou výjimkou.

Vzhledem k vysoké kojenecké úmrtnosti byly odměňovány ty ženy, které porodily alespoň tři děti, jež přežily porod. Řím totiž potřeboval co nejvíce vojáků, kteří budou hájit zájmy rostoucí říše. Odměnou takové ženy byla právní nezávislost.

Tunika, oděv chudých i bohatých

Římané nosili bílé tuniky, jakési košile, často bez rukávů. Muži v délce po kolena, ženy až po paty. V pase si ji často převazovali provazem nebo opaskem.

Bohatí měšťané, kteří nepracovali, si přes tuniku, když šli do společnosti, řasili ještě tógu, asi 5 m dlouhý a 2 m široký pruh látky.  Vysocí hodnostáři a neplnoletí chlapci z lepších rodin nosili bílou tógu s purpurovým lemem.

Vojenští vítězové zase purpurovou se zlatými hvězdami. Na nohy obouvali Římané nejčastěji sandály.

Nerovný přístup ke vzdělání

Vzdělávání dětí se lišilo v závislosti na sociálním postavení rodiny. Děti patricijů měly nejčastěji své vlastní soukromé učitele, ve většině případů šlo o vzdělané otroky z Řecka, protože Římané uznávali řeckou vzdělanost.

Děti středních vrstev navštěvovaly ve věku od 7 do 12 let soukromou základní školu (tzv. ludus litterarius), kde se učili číst, psát a počítat. Bohatší děti doprovázel otrok, který jim nesl pomůcky. Ve třídě bylo 12 žáků. Škola nebyla povinná, mohly do ní chodit i dívky, ale bylo jich málo.

Římské děti milovaly psí dny

Psali na vrstvou vosku pokryté destičky, do nichž speciální perem zvaným stylus vyrývali písmena. Vyučování začínalo v 6 hodin ráno a končilo v poledne, v zimě si děti musely na cestu do školy svítit lucernami.

Školní rok trval 8 měsíců, od poloviny října, do poloviny června. Prázdninám se říkalo dies caniculares neboli psí dny, a to podle Síria čili Psí hvězdy, která byla na nebi dobře viditelná právě v období letního volna. Děti otroků, stejně jako postižené děti do školy nechodily.

Rétorika, privilegium bohatých

V dalším vzdělávání pokračovali většinou už jen chlapci. Na rétorských školách se učili latinské a řecké gramatice i rétorice, geometrii a hudbě. Výuka na nich trvala do 16 či 17 let.

Následovat mohla ještě dvouletá specializace, při níž měli žáci již dovoleno psát na svitky papyru seříznutými rákosovými pery a inkoustem ze směsi sazí, vody a arabské gumy.

Součástí výchovy chlapců byl i fyzický trénink, aby mohli vstoupit do armády, což se očekávalo hlavně od synů patricijů.

Proměna v římského občana

U chlapců zahrnovalo dospívání ještě zvláštní obřad – prohlášení za oficiálního římského občana. Otec rozhodl, na základě psychické vyspělosti a fyzické zdatnosti syna, v jeho 14 až 17 letech, že se stal dospělým.

V ten den z něj sňali dětské oblečení a získal bílou tuniku. Doprovodil svého otce na fórum, kde bylo jeho jméno zaznamenáno, a stal se tak právoplatným občanem Římské říše. Během následujícího roku se pak stal učedníkem v profesi, kterou mu vybral jeho otec.

Lázně, očistě těla i ducha

Den Římana začínal už před východem slunce, pracovali zhruba sedm, v zimě jen šest hodin denně, déle jen otroci. Po obědě se věnovali už jen odpočinku.

Muži a chlapci chodili do veřejných lázní, které soužily nejen k očistě těla, ale i k debatám a rozpravám s ostatními. Součástí pobytu v nich bylo i fyzické cvičení, neboť pro Římany, stejně jako pro Řeky, byla vedle krásy ducha důležitá i krása těla.

Nejbohatší Římané měli soukromé lázně ve svých rezidencích. Do lázní mohly i ženy a dívky, jejich část byla oddělená od mužské.

Záchody, věc veřejná

Řím byl v dobách své největší slávy vskutku přelidněným městem, žil zde asi 1 milion obyvatel na ploše 18 km2 což je dvakrát více, než má dnes Monako, stát s nejvyšší hustotou zalidnění současnosti.

Římané se této výzvě postavili čelem, a aby ve městě udrželi hygienu, budovali kanalizaci i akvadukty. Dokonce ve městě fungovaly i veřejné toalety, šlo však o záležitost značně nechutnou.

Ač byly vybaveny tekoucí vodou, žily v nich krysy, soukromí neskýtaly a co víc, na utírání po velké potřebě sloužila houba na tyči, kterou všichni sdíleli.

Moč pro zdravé zuby i na praní

Ceněným artiklem byla v antickém Římě také lidská moč. Dokonce existovali lidé, kteří se jejím sběrem živili. Sbírali ji dům od domu do velkých kádí. Ty pak odváželi do veřejných prádelen, kde se moč, díky obsahu amoniaku, používala k bělení tunik a tóg.

Římané si močí také čistili zuby, respektive ji používali jako ústní vodu. Věřili, že po ní budou mít zuby krásně bílé.

To kozí trus zase sloužil k urychlení hojení odřenin, svařený s octem či namletý si jej pak do pití přidávali římští vozatajové, dodával jim energii, když byli vyčerpaní.

Gladiátoři poskytovali nejen zábavu

Oblíbenou kratochvílí bylo v Římě sledování gladiátorských zápasů. Gladiátoři, udatní bojovníci cvičení ve speciálních školách, mezi sebou bojovali na život a na smrt. Svoji hodnotu ale měli, i když zemřeli.

Římané věřili, že jejich krev je léčivá a dokáže vyléčit třeba epilepsii. Někteří dokonce pojídali i játra gladiátorů. Ani ženy nepřišly zkrátka.

V Římě lidé pro očistu těla nepoužívali mýdla, ale oleje, které pak z těla seškrabávali, spolu s odumřelými buňkami, speciálními škrabkami. Ovšem olej setřený z těl gladiátorů byl prodáván ženám jako afrodiziakum, nebo se z něj dělaly krémy na obličej. Ženy se jimi potíraly, aby byly pro muže neodolatelné.

Domácí mazlíčci nade vše

I když Římané rádi sledovali nelítostné zápasy zvířat v koloseu, své domácí mazlíčky milovali a řádně se o ně starali. Vedle psů a koček s nimi domácnost často sdíleli také hadi, krysy či ptáci.

Populárními opeřenci byli slavíci, zelení indičtí papoušci, jeřábi, volavky, labutě či křepelky, obzvláště oblíbení byli pávi. Obyvatelé Říma se se svými zvířecími miláčky často nechávali i pohřbít.

Co měli Římané na talíři?

Velmi kladný vztah měli Římané také k jídlu. Ti nejchudší se stravovali střídmě, ale zdravě. Součástí jejich jídelníčku byla zelenina, oblíbená byla především cibule a česnek, dále kapusta, fazole, řepa, mrkev či petržel.

Z ovoce pak fíky, hrozny, jablka, třešně, pomeranče, meruňky a broskve. Výsadní postavení měly olivy a olej z nich. Dále jedli vejce, sýry, maso a ryby, ke slazení se používal med.

Snídaně bývala skromná, oběd studený, nejdůležitějším jídlem dne tak byla večeře.

Smradlavá omáčka z ryb i opulentní večeře bohatých

Ve městech fungovaly hojně navštěvované pekárny, kde se dal koupit chleba i sladké koláče, stejně jako jídelny. Oblíbeným ochucovadlem byla omáčka garum vyráběná z kvašených ryb, čemuž odpovídal i její zápach.

V domech patricijů se přípravou jídla zabývali otroci. Postupně se mezi těmito bohatými rodinami ustálil zvyk opulentních večerních hostin, zvaných cena. Při nich pozvaní hosté leželi na boku na lenoškách a nabízeli si z vybraných, často exotických lahůdek.

Těmto hostinám se říkalo „ab ovo usque ad mala“, od vejce po jablko, neboť tak byly zahajovány a ukončovány.

Už nemůžete jíst? Vyzvracejte se!

Pokud se hosté přejedli tak, že už nemohli dále pokračovat v jídle, vyvolali si pomocí ptačího brku zvracení. K tomu byli vybaveni speciálními miskami. Někteří hosté ovšem zvraceli rovnou na podlahu, což po nich pak museli otroci uklízet.

Nejproslulejším hostitelem starého Říma byl Licinius Lucullus, který dokázal připravit hostinu až za 50 tisíc stříbrných denárů (přičemž za 1 denár se dala pořídit 3 kila pšenice). Ostatně pojem lukulské hody je známý dodnes.

Většina obyvatel se však stravovala střídmě, nanejvýš dvakrát denně. Zkrátka, i když měl život v antickém Římě svá specifika, potýkali se se stejnými každodenními problémy jako my dnes.