„Klekněte si,“ strčí starosvat do dívky, oblečené do slavnostního kroje. Ta chvíli nechápavě kouká střídavě na svého nastávajícího a na starosvata, a teprve když on zopakuje svoji prosbu a dodá: „Rodiče vám teď dají požehnání,“ poslechne. 

Nejraději by se nevdávala, ale její názor tady nikoho nezajímá. Zato její rodiče si spokojeně mnou ruce. Dohazovač jim vybral pro jejich jedinou dceru, která vypadá jako obrázek, opravdu bohatého ženicha. Že se Marii nelíbí? Však ona si časem zvykne.  

Dohazování ženichů a nevěst 

 „Stařík ten chodil si staromódně v dlouhém modrém kabátě o několika límcích a býval vždy lépe ustrojen než ostatní občané,“ líčí autor Josef Smetana v článku Světem jdoucí na Slánsku starosvata, který se o masopustu objevoval ve zdejším kraji. „Nadháněl nevěsty ženichům a ženichy nevěstám,“ vysvětluje jeho pracovní náplň. Situace se v jednotlivých krajích lišila, někde zastával i roli dohazovače, který měl v hlavě seznamy všech ženichů a nevěst v okolí a dokázal z nich vytvářet nejrůznější kombinace.

Věděl třeba, ve kterém statku se zrovna poohlížejí po nějakých penězích, a která z nevěst by je mohla dostat věnem.  

Všechno musí umět nazpaměť 

Práce starosvata ale někdy začínala tam, kde úkol dohazovače skončil. Organizoval celý svatební obřad. Na jednoho starosvata jménem Štěpán Los vzpomíná i spisovatel Jindřich Šimon Baar (1869–1925): „Měl k tomu všechny potřebné vlastnosti, dobrotu srdce, veselou mysl a výborný hudební sluch, bylť dobrým zpěvákem i hudebníkem.“ Baar sepsal si všechno, co takový starosvat musel umět nazpaměť, písně a řeči a nebylo toho prý zrovna málo. Právě jeho zásluhou se ale ze svatby stával nezapomenutelný zážitek.