Nejkrutější koncentrační tábor, který vznikl během druhé světové války, kupodivu neležel ani v Německu, ani v Polsku. Nacházel se na území dnešního Chorvatska. Překvapivě tedy nebyl spravován nacisty, ale podléhal místnímu fašistickému hnutí Ustašovců. K jakým zvěrstvům zde docházelo a proč?

„Hlad, zima a spaní pod širým nebem, napůl nahý,“ tak vzpomíná na svůj pobyt v koncentračním táboře Jasanovac rodák z vesnice Donji Jelovac (dnešní Bosna a Hercegovina) Zdravko Macura, stejně jako na to, jak musel šlapat do vlastních fekálií, když onemocněl úplavicí.

Bylo mu tehdy pouhých 8 let a měl štěstí, že pobyt v pekle, kterému se také přezdívá „balkánská Osvětim“, přežil.

Jeho rodina se totiž poté, co se v Chorvatsku chopili moci Ustašovci a vyhlásili loutkový fašistický Chorvatský nezávislý stát, přidala k partyzánům a než je chytili, žili v tamních lesích.

Politická krize formuje vůdce

V čele ustašovců (z chorvatského ustaša neboli rebel) byl Ante Pavelić (1889–1959) bosenský nacionalista a politik, který vždy podporoval nezávislost Chorvatska a jeho odštěpení od Rakouska-Uherska.

Když po 1. světové válce vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, připojil se k chorvatským nacionalistům a podílel se na protisrbských demonstracích.

Situace v zemi, mezi jejímiž obyvateli panovaly významné kulturní, hospodářské a společenské rozdíly, se vyostřovala.

Během politické krize se v lednu 1929 ujal absolutní moci srbský král Alexandr I. Karađorđević (1888–1934) a nastolil v zemi, kterou přejmenoval na Království Jugoslávie, diktaturu.

Atentát na krále mění pravidla hry

Ante Pavelić prchl do Bulharska, neboť ve vlasti byl v nepřítomnosti odsouzen k smrti za účast na protivládních demonstracích. V exilu se podílel na založení organizace Ustaša.

Toto silně ultrapravicové, katolické a fašistické hnutí se snažilo rozbít Království, a to za vydatné pomoci Itálie a Maďarska, kde vznikaly základny pro výcvik jeho vojáků.

Do vývoje událostí ve vlasti se ustašovcům podařilo významně zasáhnout až 9. října 1934, když spáchali atentát na krále Alexandra I. během jeho státní návštěvy ve Francii. V čele Jugoslávského království tak stanul jeho teprve jedenáctiletý syn Petr.

II., zastupovaný strýcem Pavlem. Když vypukla 2. světová válka, zradikalizovaly se srbsko-chorvatské vztahy.

Ohrožení ze strany Osy vedlo regenta Pavla k podpisu spolupráce s Osou dne 25. března 1941. To v zemi vyvolalo řadu demonstrací a převrat, moci se chopil tehdy sedmnáctiletý Petr II. Ovšem už 9. dubna vtrhla do Jugoslávie vojska Osy a obsadila ji.

Armáda království se nezmohla na odpor, a proto se 17. dubna Jugoslávie rozpadla na několik celků.

Strůjce všeho zla

Na území dnešního Chorvatska a Bosny a Hercegoviny byl 10. dubna 1941 vyhlášen Nezávislý stát Chorvatsko, satelit německé třetí říše. V duchu nacistické ideologie byl v zemi prohlášen za jediný „čistý, árijský“ chorvatský národ.

V jeho čele stanul Ante Pavelić, vůdce ustašovců, jenž měl hlavní podíl na represi a následném vyvražďování nechorvatského obyvatelstva v zemi, především Židů, Srbů, Romů, ale také antifašistů a komunistů z řad Chorvatů.

Násilí neunikli ani pravoslavní křesťané. Koncentrační tábor Jasenovac byl otevřen v srpnu 1941 nedaleko chorvatsko-bosenských hranic, na území obcí Jasenovac a Stara Gradiška.

Jeden z největších koncentračních táborů, postavených během druhé světové války, ač vznikl podle německého vzoru, nebyl překvapivě spravován jednotkami nacistického Německa, ale podléhal přímo správě chorvatského fašistického hnutí ustašovců.

Metody, které v něm dozorci uplatňovali, byly tak kruté, že se z nich chtělo zvracet i otrlým nacistům.

Jasenovac řídí sadista a šílenec

V čele tábora stál po celou dobu jeho fungování Vjekoslav Luburić (1914–1969) a jeho pobočník Dinko Šakić (1921–2008). Oběma jim v té době bylo kolem dvacítky. Luburiće sami nacisté hodnotili jako „neurotickou a patologickou osobnost“.

Ti, kteří byli svědky jeho řádění, pak jako „krvežíznivého šílence a nejbrutálnějšího sadistu“. Povzbuzoval řevnivost mezi dozorci tábora v tom, kdo zabije více vězňů, a navíc vytvářel atmosféru, že vraždění „nežádoucích“ je aktem vlastenectví.

Tábor Jasenovac o celkové rozloze asi 200 km2 byl vybudován na soutoku řek Sávy a Uny. Dělil se na osm podtáborů. Do nich byli vězni rozdělováni podle svého etnika, případně náboženství či politického provinění. Vznikl i dětský tábor Sisak.

Život v Jasenovaci zahrnoval hodně práce, málo jídla, a především neustálý strach o holý život. První příchozí spali ještě na palandách, ti, kteří do tábora dorazili v pozdějších letech, už mnohdy takové štěstí neměli.

Protože se k dílnám, v nichž pracovali, nestíhaly dostavovat obytné domy, spali vězni buď v dílnách samotných, nebo pod širým nebem.

Splašky, kam se podíváš

Denně 12 hodin těžké práce s minimem jídla. Po probuzení v šest hodin dostali vězni polévku z horké vody a škrobu, v poledne a na večeři fazole. Nic víc. S pitím to bylo ještě horší – jediné, co měli uvěznění k dispozici, byla voda z řeky Sávy.

Ta byla ovšem často plná splašků a mrtvých těl. K vyprazdňování totiž sloužily v táboře pouze obří jámy, pokryté nestabilními deskami. A tak se často stávalo, že do nich vězni spadli a mnohdy v nich nalezli smrt.

Nejhorší ovšem bylo, že při vydatných deštích či povodních docházelo k zavodnění těchto jam, a tak se splašky rozlily po okolí včetně řek, jež byly zdrojem pitné vody. V táborech bujely epidemie, především tyfu, malárie, úplavice a chřipky.

Léky žádné nebyly, ustašovci jimi odmítali plýtvat na „nežádoucí“. Řada lidí zemřela na silné podchlazení, často i ve své vlastní posteli, protože deky a přikrývky, jimiž disponovali ti šťastnější, nestačily k udržení tělesné teploty.

Kdo měl s chodem tábora jakýkoliv problém, byl zbičován do krve pro výstrahu. Všude se tak mísil pach krve, zvratků, fekálii a rozkládajících se těl.

Nelidské týrání jako zábava

Lidé umírali zimou, vyčerpáním či v důsledku nemocí. Nejvíce ale bylo obětí systematického vyvražďování. Dozorci uplatňovali hrůzostrašné praktiky. Vězňům vypichovali oči, stahovali je z kůže a zaživa jim vyřezávali orgány z těla.

Čerstvě narozenými miminky házeli o betonovou stěnu, nebo je topili v řece. Jejich matky nechali zemřít hlady. K týrání využívali nože, kladiva, sekery i kameny. Zvlášť oblíbené bylo používání jeřábu Granik na řece Sávě, který sloužil jako šibenice.

Jeho „výhodou“ bylo, že těla padala přímo do proudy řeky, který je unášel dál. Mrtvoly spalovali ustašovci v plynových komorách a spalovnách. Pomocí plynu Cyklon B a oxidu siřičitého v nich ale vraždili i živé.

Ovšem největším páchaným zvěrstvem byly závody dozorců v tom, kdo za jediný večer zabije nejvíce nepohodlných. K největšímu masakru tohoto typu došlo 29. srpna 1942. Titul Král hrdlořezů získal Petar Brzica (1917–2010), vystudovaný chorvatský kněz.

Ten onoho osudného večera, podle svědectví kumpánů, vlastnoručně zavraždil 1360 srbských vězňů. Historikové se domnívají, že obětí muselo být méně, mezi 670 a 1100. I tak jde o děsivé číslo.

Viníci bez trestu

V dubnu 1945 k táboru zamířily partyzánské jednotky Josipa Broze Tita (1892–1980), pozdějšího prezidenta Jugoslávie. Ustašovci proto zabili staré a nemocné vězně a zbylé vyhnali na pochod smrti, označovaný jako Křížová cesta.

Oni sami se před partyzány vydali na útěk stejným směrem, 2. května tábor vypálili. Uvádí se, že za jeho zdmi našlo smrt přes 80 000 lidí, nejvíce Srbů. Odhady počtu obětí se ale různí, ty nejvyšší hovoří až o 1,4 milionu mrtvých.

Strůjci zla ve většině unikli spravedlnosti. Luburić prchl do Španělska, Šakić do Argentiny. Hrůzy, ke kterým v táboře docházelo, byly po válce bagatelizovány, aby mohlo dojít ke sjednocení Jugoslávie.