Odvěcí rivalové při dobývání vesmíru, Sověti a Američané, začali po letech konečně spolupracovat. Společný program přinesl mnoho poznatků o účincích dlouhodobého pobytu ve vesmíru na člověka. Jediný požár však tuto nadějnou spolupráci ohrozil.

Proč k němu došlo? Čí život byl v ohrožení? A kdo za to mohl? SVĚT NA DLANI vám přináší odpovědi…

Mir, sovětská vesmírná stanice, byla první dlouhodobě osídlenou vědeckou stanicí na oběžné dráze Země.

Vznikla propojením modulů Mir, Kvant-1, Kvant-2, Kristall, Spektr, Priroda a DM. Ty byly na oběžnou dráhu postupně vynášeny mezi roky 1986 až 1996. Američané plánovali výstavbu vlastní vesmírné stanice Freedom, kterou chtěli vybudovat jako protistranu Miru.

Po ukončení studené války ale nakonec spojili své síly se Sověty a vznikl společný program Mir-Shuttle.

Šest autobusů pro tři kosmonauty

Mir byl velký asi jako šest autobusů a plnil funkci obří vesmírné laboratoře. Obsluhu stanice zajišťovaly pilotované lodě Sojuz a nákladní Progressy. Také Američané stanici dodávali zásoby a snažili se zvětšovat její obytné prostory.

Díky tomu vážil Mir 250 tun, a stal se tak největším umělým tělesem, které lidstvo do té doby do kosmu poslalo. Běžně jej obývali tři kosmonauti, ale byl schopen pojmout až šest osob.

V únoru roku 1997, kdy došlo k největšímu požáru na vesmírné stanici, obývali Mir čtyři Rusové: Valerij Korzun, Alexandr Lazutkin, Vasilij Ciblijev a Alexandr Kaleri, Němec Reinhold Ewald a Američan Jerry Linenger.

Soběstačnost nade vše

Jelikož zásobovací lodě Progress startovaly do kosmu jen párkrát do roka, musela být stanice Mir do jisté míry soběstačná, alespoň co se týče hospodaření s vodou a vzduchem. Na její palubě proto fungovaly systémy na recyklaci obojího.

Ty byly součástí už sovětských orbitálních stanic Saljut, počínaje Saljutem 4, a Rusové je postupně vylepšovali. K recyklaci vody sloužily na Miru systémy SRV-K, který pracoval s kondenzátem potu a dechu, a SRV-U, jenž recykloval moč.

Dodávaly pitnou vodu a zároveň z ní prostřednictvím elektrolýzy uvolňovaly kyslík.

Kyslík pro tři astronauty

O čistotu vzduchu se staral systém Vozduch, který zachycoval díky molekulárnímu sítu ze vzduchu oxid uhličitý.

O hlavní přísun kyslíku se ale staral systém Elektron-V prostřednictvím elektrolýzy, přičemž k tomu využíval vodu získanou ze systému SRV-U. Na palubě Miru byly systémy Elektron-V hned dva, jeden v modulu Kvant -1 a druhý v Kvantu-2. Ač systémy občas stávkovaly, nikdy se nestalo, že by astronauti neměli co pít a dýchat.

Pokud jich ale na palubě bylo víc než tři, tj. když přiletěl americký raketoplán, bylo potřeba výrobu kyslíku a vody zvýšit.

Ruský versus americký systém

Nutno ještě zmínit, že americké mise Apollo a Space Shuttle používaly na rozdíl od ruské vesmírné stanice, jež získávala elektřinu ze solárních panelů, pro výrobu elektrické energie palivové články, směšující vodík a kyslík.

Odpadním produktem pak byla voda. Kvůli tomu byla ale délka pobytu Američanů ve vesmíru omezena množstvím vodíku a kyslíku, které se nacházelo na palubě jejich lodí, na zhruba 14 dní.

Z důvodu větší soběstačnosti, a zejména zkušeností s těmito systémy bylo proto rozhodnuto, že veškeré vybavení zajišťující podporu života, výrobu kyslíku a vody na ISS bude ruské výroby.

Další kyslík dodá „svíčka“

Když potřebovali Sověti zvýšit množství kyslíku na palubě Miru, používali k tomu zařízení s názvem „Vika“, což byl generátor kyslíku s pevnou náplní. Kosmonauti mu přezdívali „svíčka“.

Šlo o malou válcovitou patronu, která obsahovala asi 4 kg chloristanu lithného. Ten po zahřátí začal při exotermické reakci uvolňovat kyslík. Vika se vkládala do speciálního adaptéru, který se postaral o hoření při správné teplotě.

Během 10 minut hoření vyprodukovala tato svíčka dostatek kyslíku pro jednoho člověka na jeden den.

Poslední patrona dne

Používání Viky bylo pro ruské kosmonauty rutinní záležitostí, zařízení fungovalo až na jeden incident spolehlivě.

To se ale změnilo v neděli 23. února 1997, když Valerij Korzun (*1953) požádal po večeři svého kolegu Alexandra Lazutkina (*1957), aby na Miru aktivoval poslední Viku toho dne. Lazutkin odplul do modulu Kvant-1 a vložil patronu do adaptéru a aktivoval ji.

Chvíli se nedělo nic, což astronauta znervóznělo, pak se ale Vika začala zahřívat a Lazutkin ucítil uvolňovaný kyslík. Vše běželo, jak mělo.

Instinkt mu velel vzít ji a zahodit

Lazutkin se už chystal k návratu do základního modulu, když v tom zaslechl podivný zvuk, tiché šumění. Povrch Viky žhnul jiskrami a filtr na jejím vrchu začínal prohořívat. Kosmonaut musel potlačit přirozenou reakci vzít ji a zahodit.

Povrch Viky totiž v ten okamžik dosahoval teploty až 500 °C, navíc nebylo kam ji odhodit. Byl celou situací paralyzovaný. Pak zavolal: „Požár!“, ale nikdo ho přes běžný hluk stanice neslyšel. Jeho kolegové ještě seděli po večeři u stolu.

Hasicí přístroj nefunguje!

Jako první si toho, že se v Kvantu děje něco neobvyklého, všiml německý astronaut Reinhold Ewald (*1956), který výkřikem upozornil ostatní. Ti začali okamžitě jednat. Valerij Korzun se nejprve snažil Viku uhasit hadrem, ale marně, látka okamžitě vzplála.

Kyslík generovaný Vikou přiživoval plamen, který se natáhl napříč přes celý modul Kvant a hrozilo tak, že propálí jeho protější stěnu. Alexandr Kaleri (*1956) a Vasilij Ciblijev (*1954) se vrhli k hasicím přístrojům, připevněným ke zdi modulu.

Kaleri jeden poslal vzduchem Lazutkinovi, který jej předal Korzunovi. Ten jej namířil na plamen, nic se však nestalo. Hasicí přístroj totiž nefungoval.

Oddělit hořící modul je nemožné!

Modul se plnil kouřem, a navíc sílilo riziko, že plameny propálí stěny Kvantu. To by znamenalo smrt pro všechny zúčastněné. Oddělit modul od zbytku stanice by vyžadovalo hodiny mravenčí práce, které posádka neměla.

Valerij Korzun ostatním přikázal, aby si nasadili kyslíkové masky a pohybovali se ve dvojicích. Kdyby totiž někdo z nich v prostředí mikrogravitace omdlel, dál by létal vzduchem a dlouhou dobu by si tak jeho problémů nikdo nemusel všimnout.

Je to asi jen planý poplach

V základním modulu, kde seděl Američan Jerry Linenger (*1955), se rozezněly sirény. Jerry tomu ale nevěnoval velkou pozornost, stávalo se často, že se na stanici nějaký alarm spustil. Dál něco psal na laptopu v modulu Spektr.

Nakonec mu to ale přece jen nedalo a rozhodl se situaci pro jistotu zkontrolovat. V přechodovém úseku se srazil s Ciblijevem a Ewaldem, které poslal Korzun, aby ho přivedli.

Ti Linengera seznámili s vážností situace a ze základního modulu vzali kyslíkové masky a další hasicí přístroje.

Hasicí přístroje „přibité“ ke zdi

Když si však Ewald nasadil jednu z kyslíkových masek, zjistil, že nefunguje. Jeho kolegové se mezitím snažili sundat ze zdí modulu Priroda hasicí přístroje, ale nepodařilo se jim to.

Při pozdějším vyšetřování se ukázalo, že žádná z předchozích posádek neodstranila transportní úchyty, kterými byly hasicí přístroje upevněny během startu modulu do vesmíru. Situace se stávala kritickou. Naštěstí měl Korzun k dispozici konečně funkční hasicí přístroj.

Zřejmě není únikuNastavil trysku na funkci pěny, ale ta na Viku vůbec neúčinkovala. Korzun tedy přepnul trysku na vodní mlhu, ale ani ta neměla valný efekt. Vika hořela i nadále. Mezitím začal Alexandr Kaleri připravovat evakuaci Miru.

Problém byl v tom, že Sojuz TM-24, který měl sloužit jako záchranný člun pro něj, Korzunova a Ewalda, kotvil u zadního stykovacího uzlu modulu Kvant.

Aby se k němu dostali, museli by astronauti projít žhavými plameny šlehajícími z Viky, což zkrátka nebylo možné. Čekala je jistá smrt?

Požár se uhasil sám

Kosmonauti měli štěstí v neštěstí! Ani tři vypotřebované hasicí přístroje totiž na Viku nezabraly. Oheň se však uhasil sám poté, co strávil veškeré své palivo. Základní modul a Kvant byly zakouřené, ostatní části Miru na tom byly lépe.

Posádka spustila ventilaci, aby odfiltrovala dým, a zkoumala škody způsobené ohněm v Kvantu. S potěšením zjistili, že se jedná jen o povrchová poškození, která nezasáhla žádný z důležitých systémů stanice.

Našli jen ohořelý adaptér, spálenou izolaci kabeláže a mírně ožehlou stěnu Kvantu, která ale žáru, díkybohu, odolala.

Kouř, saze a velké horko

Posádku tak nejvíce trápil kouř, saze, zvýšená hladina oxidu uhličitého a teplota, která se kvůli požáru vyšplhala v Kvantu na 40 °C. Linenger coby lékař zkontroloval své kolegy, zda se nenadýchali kouře.

Díky včasnému nasazení masek byli naštěstí všichni v pořádku. Když došel v maskách kyslík, nasadili si respirátory a pustili se do úklidu vzniklé spouště.

S ruským řídicím střediskem se jim podařilo navázat spojení až hodinu po požáru, přičemž Rusové své americké kolegy o požáru na Miru informovali až s 12hodinovým zpožděním.

Ukončí neshody program Mir-Shuttle?

Zajímavé jsou pak rozdíly v následném líčení události. Zatímco ruská strana tvrdila, že požár netrval déle než 90 sekund, dle Američanů hořelo více než 10 minut.

Pravdivosti jejich tvrzení však nahrává fakt, že standardní hoření Viky trvá 5 až 12 minut a při incidentu vyhořela celá. Rusové se snažili situaci celkově bagatelizovat.

Odlišný přístup k incidentu a špatná vzájemná komunikace přispěly k významnému ochlazení vztahů mezi Rusy a Američany, a to až do té míry, že hrozilo, že společný program Mir-Shuttle bude přerušen.

Za vše mohl kousek latexu

Pozdější analýza ohořelých zbytků Viky prokázala, že k jejímu vzplanutí došlo pravděpodobně kvůli kontaminaci náplně patroly. Pracovníci, kteří se podíleli na výrobě patron, měli na rukou latexové rukavice.

Malý útržek latexu se zřejmě dostal do patrony, což následně způsobilo zahoření při její aktivaci na palubě Miru.

Program Mir-Shuttle fungoval do roku 1998, vesmírná stanice Mir byla po 15 letech provozu navedena v březnu roku 2001 do zemské atmosféry, kde z větší části shořela. Zbytky spadly do Tichého oceánu poblíž ostrova Fidži.