Osvobození s sebou přináší pro hrdinu 1. i 2. světové války hodnost brigádního generála, kterou dostane v řinu 1945. Brzy ale začne pociťovat politický tlak. Hrdina ze Západu se politické reprezentaci obracející se stále více doleva, vůbec nelíbí.
Vilémovi Stanovskému (1896–1972) vnucují mu funkci vedoucího leteckého odboru na ministerstvu dopravy. „Věděl, že asi příliš nezáleží na tom, aby byl na ministerstvu dopravy, ale že někomu hodně záleží na tom, aby už nebyl v armádě,“ poznamenává Janka. Stanovský argumentuje, že je voják, pilot a armáda ho potřebuje. „Odmítl jsem přijmout jmenovací dekret na funkci přednosty leteckého odboru, když mi byl poprvé předáván.
Později jsem byl třikrát předvolán k předsedovi vlády,“ líčí přesvědčovací taktiku, kterou ho tlačí ke zdi. Během posledního předvolání už je jasné, že mu nezbývá než funkci vzít. I tady je ale mužem na svém místě.
Udržuje všechna letecká spojení, navíc je rozšíří i na další státy, se kterým poválečné Československo spojení dosud nemělo, včetně Středního východu.
Dnem i nocí sledován
Zůstává na ministerstvu i po únoru 1948, jeho postavení je ale přinejmenším nahnuté. Stále více se musí bránit tlaku Státní bezpečnosti, která by ráda měla celé letectvo pod kontrolou. Boj s ní ale rozhodně nevzdává.
V průběhu ministerských porad trvá na oslovení „vážení soudruzi a pane generále,“ a tím komunistům pořádně pije krev. Není ochoten vůči nim udělat žádné ústupky.
Přesto ve funkci přežívá až do roku 1951. Má na ni tak mimořádné předpoklady, že ho nemohou jednoduše nahradit. Komunistická moc si ale brousí drápy i na něj. Musí odejít společně s ostatními letci, hrdiny ze západní fronty.
Vnímá, že ho na každém kroku sledují. Před jeho domem neustále stojí auto a v něm tři muži. Neujde jim žádný jeho krok. Brání se jim vtipem. „Zítra se jdu koupat. Vezměte si laskavé plavky, pokud mne budete chtít sledovat i ve vodě,“ navrhne svým stínům. Je mu ale jasné, že legrace skončila.
Úvahy o útěku
Objevují se fámy, že utekl na západ. I za touhle dezinformační taktikou stojí StB. On sám nechce pryč, přece je tady doma. Za tuhle vlast bojoval. Navíc má syna a dceru, i kvůli nim chce zůstat.
Přesto o opuštění republiky začíná uvažovat už v roce 1949, když vidí, jak se šrouby komunistické moci utahují. Podezírání je cítit ze všech stran. Setkává se s pilotem Josefem Kauckým. Znají se léta.
Kaucký poznamená, že „chce vypadnout z toho zdejšího blázince.“ Stanovský mu věří. „Nechcete letět se mnou, pane generále?“ zeptá se ho Kaucký otevřeně. Potom se několikrát scházejí.
Uvažují o letadle, které by nejlépe vyhovovalo k útěku, o místě, kde Kaucký Stanovského nabere…Přesto generál stále ještě není rozhodnutý.
Vše se změní ve chvíli, kdy mu ministr dopravy v zavřené místnosti, daleko od telefonního aparátu, aby je nikdo neodposlouchával, pošeptá: „Byl na vás vydán zatykač.“ Teď už má jasno. Musí pryč.
Komunisté trumfli nacisty
V roce 1952 se v Brně setkává se sestrou doktora Vítka, svého přítele z Dachau. Ta mu slíbí, že zná někoho, kdo by ho i s rodinou převedl za hranice. Ukáže se, ale že jde o léčku nastrojenou StB. Muž jménem Pavel je jejím agentem.
Bezpečnost zatkne Stanovského 24. října 1952 ve vlaku nedaleko Nýrska. Putuje do vyšetřovací vazby, ve které stráví 18 měsíců. Jeho první výslech probíhá v pověstném Domečku na pražských Hradčanech.
Za údajnou špionáž dostane 17 let vězení, které stráví v Mírově a Leopoldově. Po svém propuštění na amnestii v roce 1960 nechce dobu strávenou v lágrech příliš komentovat.
Svoje zážitky shrne do jediné věty, kterou za to opakuje poměrně často: „Komunisté byli ve vězení bezcitnější a vynalézavější než Němci.“ Přichází o veškerý majetek. Přesto se nevzdává a o svoji rehabilitaci bojuje s buldočí vytrvalostí. Adresuje dopisy jak Nejvyššímu soudu, tak i prezidentské kanceláři.
Pocta na přehlídce
Na 50. výročí bitvy u Arrasu odjet nesmí, ačkoli ho Francouzi zvou jako svého hrdinu. Cestovní pas dostává do ruky až v roce 1967. Konečně smí odletět do Francie, kde si užívá vojenských poct.
Hranice přelétá s doprovodem letky francouzských stíhaček, což je pocta, kterou si mohou užít pouze letci s řádem komandéra Čestné legie. Během vojenské přehlídky 11. listopadu 1967 pod pařížským Vítězným obloukem zapaluje oheň.
Krátce poté se u něj zastaví francouzský generál Charles de Gaulle (1890–1970). Po krátkém potřesení rukou mu řekne: „Vím, kdo jste, generále, a vím co jste vykonal.“ Je jediným veteránem, kterému De Gaulle věnuje pozornost a zastaví se u něj.