Ještě desítky let poté, co se její milý odejde smažit do pekla, má pro něj jenom slova chvály. „Kdyby mi teď zaklepal u dveří, byla bych stejně šťastná, že ho tady mám, jako pokaždé předtím. Kritiku odmítá.

„Všechno to temné, co je s ním spojeno, pro mě neexistuje,“ opakuje tvrdošíjně.

Poprvé se potkají na podzim roku 1923. Winifred Wagnerové (1897–1980) je tehdy šestadvacet, Adolfu Hitlerovi (1889–1945) o osm let víc.

Do Bayreuthu tehdy přijede jako politický agitátor a mladá žena mu na recepci, pořádané místním nacionalistou, ihned padne do oka.

Má prakticky stejný názor na politiku a ke všemu je snachou skladatele Richarda Wagnera (1813–1883), jehož dílo Hitler bezmezně obdivuje. A ani jí není charismatický, zdvořilý a dobře oblečený muž „se zvláštníma očima“ lhostejný.

Představuje pro ni Bohem vyvoleného proroka, který má vrátit Německu jeho věhlas, pošramocený prohranou válkou.

Jak se dvoří zrůda

Hned druhý den ho pozve k sobě domů a když je budoucí nacistický vůdce, pár týdnů po nepovedeném pokusu o převrat, poslán na pět let za mříže, zásobuje ho procítěnými dopisy, penězi a balíčky s jídlem i psacími potřebami.

Právě na papír od Winifred napíše Hitler své nejslavnější literární dílo. Její podporu jí nikdy nezapomene. Od té doby je jeho ženským idolem.

V roce 1925 jí pošle zlacený výtisk Mein Kampf s věnováním, a když o rok později Winifred vstoupí do NSDAP, je v jejím domě pečený, vařený. Nevadí mu manžel, ani její děti. S těmi si hraje, vypráví jim příběhy a je pro ně hodným strýčkem Wolfem.

Když ale v roce 1930 Winifred ovdoví, sešlápne Hitler v jejich vztahu pedál až k podlaze. Bere ji na romantické vyjížďky na lodi a ona na oplátku navštíví hrob jeho matky.

Žádost o ruku odmítnuta, náklonnost trvá

Nakonec ji jako první ženu v životě požádá o ruku. A to hned dvakrát. Pokaždé ale uslyší „ne“. Respektive „ne, dokud nezíská nějaké oficiální postavení“. Tahle podmínka se ale Winifred nakonec vymstí.

Když se Hitler nedlouho poté stává německým kancléřem, už se ženit nechce. Nemůže přece patřit jedné ženě, když patří celému svému národu. A tak se Winifred musí smířit s rolí pouhé múzy. Nemilované, ale uctívané.

Do smrti na něj vzpomíná v dobrém

I tak neprodělá. Kdykoliv něco potřebuje, její vysoce postavený přítel to zařídí. Co řekne Winifred, to je svaté. Svou vůli nedokáže proti ní prosadit ani Joseph Goebbels (1897–1945). Díky tomu může řadě svých židovských přátel a známých zachránit krk.

Přesto to, že byla Hitlerovou milenkou, nikdy nepřizná. Do smrti na něj vzpomíná se slzou v oku a jediné, co mu zazlívá, je svatba s Evou Braunovou (1912–1945), které zprvu odmítá uvěřit.