Hořice, Semily, Hrubá Skála, Náchod, Kumburk, Dymokury… Smiřickým přibývají během 16. století na východě Čech panství jako houby po dešti. Peníze se jim díky výnosnému podnikání jenom sypou.
Mezi ty, kteří majetek úspěšně rozšiřují, patří Jaroslav I. Smiřický (1513–1597), zakladatel kostelecké linie rodu, který kupuje například panství Říčany, Uhříněves, Kostelec nad Černými Lesy, Pitkovice nebo Tuchoraz.
Vzhledem k tomu, že nemá syny, kteří by se dožili dospělosti, odkazuje majetek svému synovci Zikmundovi II. Smiřickému (1558–1608) z hruboskalské větve. Svá panství tak rod úspěšně spojuje a buduje své impérium.
Na počátku 17. století jim rozlohou patří dokonce 5 % českých zemí (v letech 1514–1614 koupili různá panství v celkové ceně 66 milionů grošů). „Vrcholem podnikání aristokratů pak byla éra rodu Smiřických na přelomu 16. a 17. století,“ potvrzuje jejich význam současný historik Jaroslav Čechura.
Hořické panství Smiřických se soustřeďuje hlavně na zemědělství.
Pěstují tu pšenici a většina výnosů putuje rovnou do místního pivovaru, kde se slad mění ve zlatavý mok servírovaný v místních krčmách. „Pivovar vařil na každém panství a třeba černokostelecký podnik dodával své pivo stabilně i do Kutné Hory, kde po něm byl mezi horníky velká poptávka,“ píše současný historik Pavel Juřík.
Obchodují s německými kupci
Ovšem na zdejších polích se zelená i len a konopí, pěstuje se chutné zelí, v sadech zraje ovoce.
Mimoto chovají Smiřičtí dobytek a ovce a těží dřevo ze zdejších lesů. Cihelna v Hořicích nevyrábí jenom žádané cihly na stavby, ale specializuje se i na dlaždice. Chovají a prodávají ryby, na Náchodsku těží černé uhlí, prodávají plátna z dílen tkalců a pouštějí se dokonce i do obchodů s kupeckými domy v Německu, což je pro šlechtu naprosto neobvyklé.
Zkrátka své aktivity rozdělí do různých oborů. Pokud jeden nenese, nahradí ho druhý, i v tom tkví úspěch jejich podnikání.
Žádné práskání bičem
Doslova revoluci ale způsobí přístup Smiřických k pracovní síle. Zatímco na rožmberských panstvích Jakub Krčín práská bičem, aby donutil neposlušné robotníky ke stavbě rybničních hrází, Smiřičtí po nevolnících robotu nežádají. Naopak si najímají pracovní síly.
I to vede k větší spokojenosti jejich poddaných. Hospodaří na vlastní náklady a poddaným platí. Čeleď se řadí za sebou do fronty v hořické vrchnostenské kanceláři. Dneska se vyplácí mzda.
Pacholek, pohůnek, sviňák, skoták i děvečky, všem teď cinká v ruce pár grošů. Většina z nich míří do nejbližší krčmy, kde část výplaty rovnou propije, šetrnější si ale schovají něco na horší časy.
Zaměstnává tisíce lidí
Na tohle netradiční řešení režijních velkostatků s námezdní pracovní silou místo roboty přichází vynikající hospodář Zikmund II. Rod má skoro stovku statků, na kterých zaměstnává několik tisíc čeledínů na zemědělské práce.
Jejich systém se liší i v začátku hospodářského roku. Zatímco tehdy se všude začíná svátkem svatého Jiří na 24. dubna (tak se počítalo ještě dalších 150 let), Smiřičtí počítají svůj ekonomický rok už od 1. ledna. Jejich reformy se jim vyplácí.
Jsou jediným šlechtickým rodem, který hospodaří vždycky se ziskem. Letopisec Pavel Skála ze Zhoře (1583–1640) o Zikmundovi uvádí: „Mimo všecky outraty a vydání svá každého roku sto tisíc kop míšeňských grošů do pokladnice své schovával a ukládal.“
Impérium v troskách
Slibný rozjezd úspěšných podnikatelů ale překazí nepříjemné důsledky nepodařeného stavovského povstání v letech 1618–1620. Zapojí se do něj Albrecht Jan Smiřický (1594–1618) a Smiřičtí díky svým finančním rezervám z podnikání nekatolické stavy z velké části financují.
Habsburkové jim to ale po bitvě na Bílé hoře spočítají. Jejich hospodářské impérium zkonfiskují. Tehdy ale z mužských potomků žije už jenom slabomyslný Jindřich Jiří (†1630).
Panství v Hořicích po jeho smrti levně získává jeho strýc Albrecht z Valdštejna (1583–1634). Slavná éra smiřického podnikání je v troskách.
