Nákladné šaty ruské šlechtičny doplňuje jemně vyšívaný kokošník. Všichni u dvora na ní mohou oči nenechat. Čepec je to jediné, co spojuje prostou ženu i carevnu. S tím rozdílem, že žena rolníka má jednoduchý, manželka panovníka nákladný kus.
„Nebudete nosit oděv prostých žen,“ namítne ruský car Petr Veliký (1672–1725), když si prohlédne jednu z žen, která právě přišla k jeho dvoru. Snaží se Rusko modernizovat a svým poddaným mluví i do oblékání.
Proto si Rusky pohybující se v jeho blízkosti pořizují nákladné šaty po evropském vzoru.
Sarafán, jednodílné ženské šaty, jejichž nejdelší součástí je sukně, zůstávají prostým ženám. V pase jsou rozdělené páskem a nosí se k nim nadýchané bílé nebo zdobené halenky, případně korzety.
Rusky pracující v zemědělství je s oblibou oblékají ještě ve 20. století. Aristokratky je ovšem už od dob Petra Velikého nosit nesmějí. Výjimku car udělá jedině u kokošníku, ženského čepce, který sarafán doplňuje.
Členky carské rodiny tuhle pokrývku hlavy, pocházející už z období 10–12. století, nosit musí. A čím nákladnější, tím lepší.
Španělsko: Ve stylu ohnivé Carmen
Škrobenost a strnulost, to je španělský kroj ze 16. století.
„Nohy vězí v úzkém triku a ve zvláštních svrchních vycpaných kalhotách, jež sahaly jen do půle stehna a ve Španělsku bývaly vypolštářovány,“ říká Ottův slovník naučný. Ke kalhotám patří vatovaný kabát zapínaný na souvislou řadu těsných knoflíků.
Ženy jsou také ve svých šatech pěkně stažené, „nosily úzký živůtek sešněrovaný, vpředu ve špičku vybíhající a šat odstávající na bocích vodorovně a spadající pak kolmo na zem, čehož se docilovalo zvláštními polštáři a drátěnými stroji kolem boků upevněnými,“ líčí Otto.
Jenže později už mají lidé škrobenosti dost a dávají přednost volnějším variantám.
Třicetiletá válka ovšem způsobí, že se španělské kroje blíží vojenské uniformě. Také se objevuje červenočerná barevnost, která ovlivňuje další vývoj kroje. „Oblečení typu Carmen, v němž převládá červená a černá, prochází mnoha proměnami.
Původně bylo inspirováno španělským lidovým krojem i prvky cikánského oděvu,“ potvrzuje současná historička módy Ludmila Kybalová.
Polsko: Povstání inspiruje
Během národních povstání v 19. století se lidé snaží vytvořit svůj typický lidový oděv.
Chtějí tak co nejsilněji vyjádřit svoji příslušnost k národu. Hledají proto typické národní prvky a barvy. „Dochované dokumenty oděvů účastníků polského povstání z roku 1863 dokládají, že představa o národním oděvu se od prvních pokusů mnoho nezměnila,“ uvádí Kybalová.
Poláci si libují ve velkých kožešinových čepicích s pery.
Kabáty zdobí řady ozdobných šňůr, které zároveň tvoří zapínání. Součástí kroje je u mužů polonéza, kratší přehoz přes kabát zdobený prýmky. Ženy mají sukně ke kolenům, v pase pestré široké šerpy. A samozřejmě nechybí národní barvy.
Maďarsko: Kabát okopírují ostatní
Uherský měšťan si oblékne svoji slavnostní čamaru. Na nedělní procházku Budapeští chce vypadat co nejlépe. Čamaru tvoří dlouhý, vzadu nařasený plášť zdobený vepředu řadou prýmků, které zároveň tvoří zapínání.
Objevuje se na konci 18. století ve městech i na venkově. Nosí ji zemané, řemeslníci, měšťané i venkované. Šíří se i do okolních zemí, podle slov Kybalové „nejvýrazněji se v rámci monarchie prosadil tento typ oděvu v Maďarsku a ovlivnil mnohé slovanské země“. Za svoji čamaru berou i Češi. Zdejší vlastenci si v ní s oblibou vykračují po roce 1848.