„Potřebujeme skandální téma, atraktivní název a amerického autora,“ prohlásí v roce 1946 francouzský vydavatel Jean d´Halluin. Chce předehnat konkurenci, která nyní bohatne vydáváním detektivek. Kdo se toho ujme?

Jeho kamaráda Borise Viana prý musí přesvědčit manželka. Nakonec knihu napíše za 14 dní.

Američan Lee Anderson je sice světlé pleti, ovšem v žilách mu koluje černošská krev. A přání má jediné – pomstít se za svého bratra, kterého zabili rasisté!

Brutálně tedy znásilní a zavraždí dvě bílé ženy… Drsný příběh je satirou na americké detektivní trháky a Boris Vian (1920-1959) v něm takticky vystupuje jen jako překladatel – fiktivního amerického spisovatele Vernona Sullivana.

Skandální román Naplivu na vaše hroby má ohromný úspěch a Vian si díky němu přijde na pěkné peníze. Kritika ale za prvky sadismu a pornografie knihu odsoudí.

A když vyjde najevo, kdo je skutečným autorem, soud ho za ohrožení mravní východy pošle na 2 týdny do vězení! To však Viana neodradí a pod pseudonymem Vernon Sullivan vydá romány ještě tři. A pod vlastním jménem mezitím řadu dalších. Nadaný spisovatel totiž nemá času nazbyt.

Žít? Hlavně si užívat

Boris Vian se narodil přesně před sto lety, 10. března 1920 v rodině vzdělaného francouzského obchodníka na pařížském předměstí Ville d’Avray. Že se vysokého věku patrně nedožije, tuší. Trpí vrozenou srdeční vadou a léčit se to nedá.

Nic naplat, bude si alespoň pořádně užívat života. A hlavně se snažit toho stihnout co nejvíc!

Vystudovaný inženýr v oboru hutnictví raději jde za hlasem svého srdce – stane se skvělým jazzovým trumpetistou, skládá hudbu, maluje, píše divadelní hry, kritiky či scénáře baletu, v období nouze však přijme i práci úředníka.

Až úspěch knih Vernona Sullivana ho zajistí natolik, aby si mohl žít podle svých představ.

Tedy bouřlivým dandyovským stylem, mezi jazzovými koncerty a nekončícími mejdany, po barech a kavárnách, obklopený literáty či filozofy, kteří mají podobné smýšlení jako on. Jen jedna věc ho ale trápí..

Neplivejte už na ty hroby!

Aby lidé říkali „V jako Vian“!, přeje si v básni Z hloubi mého srdce a často zmiňuje i mimo ni. Ovšem moc se to nedaří. Zatímco všechny romány vydané pod pseudonymem mají úspěch, ty, které podepíše jako Boris Vian, nikoliv.

Ať už je to Pěna dní (1947), Podzim v Pekingu (1947), Červená tráva (1950) či Srdcerváč (1953), všechny projdou bez většího povšimnutí.

Naplivu na naše hroby (1946) se oproti tomu nejen stane bestsellerem, ale již roku 1948 podle knihy vzniká divadelní hra. O 11 let později je natočen i film, ovšem jeho pojetí se Vianovi vůbec nezamlouvá.

Na předpremiéru, která se koná 23. června 1959, přesto jde. Bohužel. Promítání ho totiž natolik rozčílí, že to jeho nemocné srdce neustojí!

A smutné je to dvojnásobně – nejen, že Vian v pouhých 39 letech umírá, ale už si nikdy nevychutná skutečné uznání jeho spisovatelskému umu. A skvělé schopnosti neotřelého vidění světa.

Slavný až po smrti

…venku za oknem září dvě slunce, o mladíka Colina pečují domácí myšky a on si zatím míchá nápoje podle hudby v zázračném pianocktailu.

Colin má kamaráda Chicka, který bezduše zbožňuje filozofa Jeana-Sola Partera (parodie na Jeana-Paula Sartra), a také křehkou přítelkyni Chloé, kterou postihne zlý osud – z plíce jí začne vyrůstat leknín.

Než Chloé zemře, prožijí spolu romantické chvíle v absurdním světě, kde se lidé ženou za nesmyslnými cíli, podřízení jsou úspěšnější než vzdělaní šéfové a na kluzišti se v klidu dál bruslí i po nehodě, mezi rozřezanými lidskými těly…

Kouzlo románu Pěna dní, plného ironie, nadsázky, narážek na společnost, ale také jemné poetiky a slovních hříček, lidé pochopí až po autorově smrti. Teprve poté se stane de facto kultovní knihou a Vian slavným klasikem francouzské i světové literatury.