„Zatracené peníze! Kam všechny mizí?“ roztržitě přemýšlí hudební skladatel Wolfgang Amadeus Mozart (1756 – 1791). Žije si, jak se říká „na vysoké noze“, a tak vytlouká klín klínem. Je ochoten vzít téměř jakoukoli zakázku
Jakmile něco vydělá skladbou nebo koncertním vystoupením, okamžitě všechno padne na dluhy. Když u něho zaklepe na dveře hrabě Josef Deym (1750 – 1804) a nabídne mu zakázku na skladby pro flétnové hodiny (píšťalový stroj, který sám hraje) ze své sbírky, Wolfgang neváhá ani vteřinu.
Preparujte krky zpěváků!
Kam až může dojít touha po automatickém hraní hudby, dokazují pokusy fyziologa Johannese Müllera (1801-1858). Ten vyluzuje melodie foukáním do preparovaného hrtanu. Jak to dokáže? Svaly nahrazují nitě a závaží. Müller má dokonce svérázný recept, jak ušetřit.
Aby nemusela operní divadla platit honoráře žijícím zpěvákům, doporučuje jim kupovat hrtany slavných zemřelých zpěváků a pěvkyň! A co s nimi mají udělat? Po dobře provedené preparaci s jejich pomocí zpívat árie.
Jak bzučí včely
„Au clair de la lune, Pierrot repondit“ zpívá ženský hlas v nahrávce francouzské písně. Fonoautograf, zařízení pařížského vynálezce Edouarda-Leona Scotta de Martinvilleho (1817 – 1879), vyrývá roku 1860 zvukové vlny.
V čem se nejlépe uchovají? Edouard použije, co má po ruce – obyčejný papír začerněný kouřem z olejové lampy. Píseň sice trvá pouhých deset vteřin a kvalita nahrávky připomíná spíš bzučení včel v uzavřené lahvi než umělecký výkon, ale to mu vůbec nevadí.
Akademici zaspali
Za vynálezce fonografu, který umí uchovat hlas i hudbu, považujeme Američana Thomase Alvu Edisona (1847 – 1931). Jenže všechno je jinak!
Francouzský básník Charles Cros (1842 – 1888) posílá 30. dubna 1877 Francouzské akademii věd obálku s popisem svého nápadu. Úplně stejného, jako má Edison.
Ovšem na akademii zřejmě všichni spí.
Dopis totiž otevřou až 3. prosince, víc než půl roku po jeho doručení! Charles kvůli tomu ostrouhá, v té době už má svůj patent podaný Edison.
