Středověké lékařství ovládala velkou měrou církev. Nemoc byla považována za dar od Boha, skrze který si měl člověk odpykat svá provinění. Léčení bylo až druhořadé, stejně jako postavení lékařů. Jaké šílené postupy tehdejší felčaři praktikovali? Měli pacienti vůbec šanci jejich péči přežít?

V antice byla medicína na pokročilé úrovni. Po zániku západořímské říše roku 476 se lékařská vzdělanost přesunula do Byzance a arabských zemí. V křesťanské Evropě nastalo období temna.

Zatímco řečtí lékaři považovali nemoc za projev nesouladu mezi člověkem a přírodou a snažili se znovunastolit rovnováhu, křesťanství v ní spatřovalo milost od Boha, díky které si člověk může odpykat své hříchy. Z toho plyne rovněž odlišný přístup k léčbě.

Pokud by ve středověku přišla žena s bolestí hlavy za arabským lékařem, předepsal by jí klid na lůžku a dietu. Ten evropský by v tom viděl posednutí ďáblem, a proto by nařídil trepanaci (vyvrtání otvoru do lebky) a do vzniklé rány by nasypal sůl. Pacientka by zemřela, ale léčba by byla úspěšná – ďábla se podařilo vyhnat.

Nevzdělanost, špína a války

Zatímco arabské zdravotnictví kladlo důraz na vzdělanost lékařů, hygienu a životosprávu, Evropu v raném středověku sužovaly války, bída, nevzdělanost, špína a nemoci. Ničím zvláštním nebyly ani epidemie, například moru či lepry.

Péči o nemocné bližní na sebe vzaly především kláštery, které zřizovaly vlastní špitály. Ostatně kněží a mniši byli jediní, kdo v té době uměli číst. Jejich léčba však spočívala pouze v poskytnutí přístřeší a léčiv, která si zhotovovali z pěstovaných bylin.

Sice překládali knihy antických a arabských autorů, ale medicínou se zabývali jen teoreticky.

Potřebujete chirurga? Jděte za lazebníkem

Chirurgické výkony jim zakazoval edikt „Ecclesia abohrret a samume“, který přenesl jejich provádění na osoby bez lékařského vzdělání – lazebníky, bradýře (holiče) či katy.

Ti neměli žádné formální vzdělání a zkušenosti získávali jen praxí, případně byli vyučeni příslušným cechem. V průběhu vrcholného středověku byly zakládány i nemocnice, paradoxně v nich ale nebyla poskytována lékařská péče, jen přístřeší.

Navíc v nich byli všichni nemocní pohromadě, bez ohledu na nakažlivost choroby. S výjimkou malomocných (postižených leprou), pro ty byla zřizována zvláštní zařízení, tzv. leprosária, za hradbami měst.

20 mediků z Karlovy univerzity

Postupem času vznikly dvě významné lékařské školy, v jihoitalském Salernu a v jihofrancouzském Montpellieru. Díky nim se setkávali lékaři s různým zaměřením a společně studovali spisy o lékařství jak antických, tak arabských autorů.

Ve 13. a 14. století byly zakládány univerzity a medicína se postupně dostala do popředí jejich zájmu, a to včetně Karlovy univerzity v Praze (založena r. 1348).

Na zdejší lékařské fakultě vyučovali především lékaři panovníka a ročně měli jen asi 20 mediků, přičemž v Čechách tehdy žilo už na 2 miliony lidí. V italské Boloni, kde univerzita vznikla již roku 1088, dokonce na lékařské fakultě vyučovali i chirurgii.

Služby felčarů pro chudé zdarma

Lékařů s univerzitním vzděláním nebylo mnoho, jejich služby tak byly určeny jen panovníkovi a jeho nejbližším. Většinu obyvatel však léčili hlavně „nelékaři“ ve špitálech. Tato zařízení to měla za povinnost výměnou za ekonomické úlevy.

Léčení chudých zdarma však nebylo ukázkou altruismu panovníka, ale snahou o zabránění šíření epidemií.

„Lékařská diagnostika“ pak byla prováděna především skrze zkoumání moči, stolice, potu a krve, a to všemi smysly, ranhojiči se tak nevyhnuli ani jejich ochutnávání. Jimi doporučené léčebné metody byly mnohdy nebezpečnější než neduhy, kterými pacienti trpěli.

Jak se léčí mor?

Například některá opatření k léčení moru byla více než kontroverzní. Lékaři řešili nekvalitní vzduch ve městech, který dle jejich názoru přispíval k šíření nemocí. Svým pacientům ovšem doporučovali chodit do stok, aby jejich odporný puch přehlušil pach moru.

Dále jim doporučovali pít nejrůznější sirupy, čím starší, tím lepší. Nejpodivuhodnější metodou léčby bylo ovšem přikládání oholeného slepičího zadku na morové boláky, přičemž zvíře bylo během procedury živé. Samozřejmostí bylo také pouštění žilou.

Pouštění žilou uleví od všech neduhů

Byla to velice rozšířená a oblíbená metoda, používaná bezmála 2000 let, která měla na svědomí více životů než leckterá epidemie.

Středověcí lékaři totiž byli přesvědčeni o tom, že je dobré, když z těla něco odtéká, tím z něj totiž podle jejich mínění odcházelo to špatné.

Pouštění žilou prováděli nejčastěji lazebníci, kteří si na znamení svého umu dávali za okno svého podniku misku s krví. Také rozřezávali vředy či trhali zuby. Dalšími oblíbenými léčebnými metodami bylo baňkování, podávání projímadel, a dokonce trepanace lebky. Pouštění žilou pak v 19. století nahradilo šetrnější přikládání pijavic.

Vlčí kůže, moč či kozí bobky

K léčení byla využívána celá řada více čí méně podivných věcí. Například vlčí kůže léčila kožní choroby, na plísně a ekzém zase měla pomáhat dětská moč.

Velice rozšířenou nemocí mezi evropskými panovníky, ne nadarmo proto označovanou za nemoc králů, byla i dna neboli pakostnice, při které se nadbytek kyseliny močové ukládal v kloubech a způsoboval jejich záněty.

Příčinou byla nadměrná konzumace bílkovin, hlavně červeného masa. Středověcí lékaři si s nemocí ale věděli rady, zabíraly na ni údajně kozí bobky, smíchané s medem a rozmarýnem.

Je libo trochu arzeniku?

Využívaly se i jiné části zvířat. Usušená ropucha, nošená v pytlíku na krku, bránila vnitřnímu krvácení, zobák straky nošený tamtéž pak fungoval proti bolestem zubů.

Na nachlazení a záněty výborně zabíraly bobří pachové žlázy, zvané castoreum, obsahovaly totiž hodně kyseliny salicylové, která je příbuzná kyseliny acetylsalicylové v aspirinu. Už řecký lékař Galén věřil, že jed použitý v malém množství může léčit. Měl pravdu.

Ve středověku byl oblíbený například arzenik. Ten měl zabírat na rakovinu kůže i nemoci žaludku, dámy si jej navíc přidávaly do krémů na pleť. Bohužel ho nemocní mnohdy užili nadbytek, což vedlo k okamžité otravě.

Pálenkou proti vozhřivice

Velmi populárním se postupem času stal prášek z egyptských mumií, zvaný mumio. Měl sloužit k léčbě bolestí zubů a žaludku i jako účinné afrodiziakum. Často se připravovaly i tzv. dryáky, přípravky z různých bylin smíchaných s medem, byly to doslova všeléky.

Pro chudé byl takovýmto zázrakem česnek, měl je chránit i proti tolik obávanému moru. Také pálenka byla oblíbenou medicínou. Užívala se vnitřně i zevně, například při rýmě neboli vozhřivice si jí měl nemocný pomazat tvář a zlehka k ní čichat.

K léčení nejrůznějších neduhů se používal i kočičí tuk, prášek z rozdrcených perel a polodrahokamů či z koňských kostí.

Prach, jenž přivedl Žida ke křesťanství

Kde už nemocnému nebylo prakticky pomoci, použil se nejtěžší kalibr – prach smetený z náhrobku svatého Jana Nepomuckého v katedrále svatého Víta na Pražském hradě.

Váže se k němu historka, kterak pražský Žid Jakub Löwy byl velice nemocný a už nezabíralo nic, po doušku prachu s vodou se hned uzdravil. Z vděčnosti se měl dokonce nechat pokřtít.

Ač to byla historka smyšlená, určená k tomu, aby přivedla bezvěrce ke křesťanství, věhlas prachu se šířil a stal se z něj výnosný obchodní artikl.

Portugalské námořní lodě jej dokonce vozily až do Indie, kde jím misionáři léčili tamní domorodce a po uzdravení je taktéž obraceli na víru.

Pokrok díky válce

Abychom středověkým lékařům nekřivdili, díky válkám přece jen jisté pokroky učinili, a to překvapivě hlavně v chirurgii. Ke konci středověku již byli schopni například vyndat ledvinové kameny nebo strhnout šedý zákal, což nebyly jednoduché zákroky.

Zvládali amputace, ač si dlouhou dobu mysleli, že hnis vytékající z rány je dobrým znamením, a využívali ho k zastavení krvácení. Dokonce položili základy plastické chirurgii, když ránu po nose ztraceném v boji zacelili kůží odebranou z paže.

Taktéž vyvinuli řadu chirurgických nástrojů, které se od té doby změnily jen nepatrně.