Thomas Austin žije v Austrálii, ale jednoho dne se mu zasteskne po domově na britských ostrovech. Rozhodne se si ho připomenout aspoň během vánočního lovu.
Z Evropy proto v roce 1859 nechává přivézt 24 králíků, čímž nevědomky způsobí jednu z největších ekologických katastrof v dějinách lidstva. Neuloví je totiž všechny…
Vánoční tradice jsou různé, někdo rozkrajuje jablko, jiný lije olovo. Australský farmář Thomas Austin (1815–1871) má ve zvyku oslavovat narození údajného mesiáše střílením do hloučku králíků.
Na své pozemky ve Winchelsea v jihoaustralském státě Victoria si jich proto přes svého bratra v rodné Anglii nechá roku 1859 dovézt hned dva tucty.
Tím si zajistí nejen pohyblivé terče pro své krvelačné choutky, ale zároveň tím naplní i cíle Viktoriánské aklimatizační společnosti, jíž je Austin členem. „Účelem této organizace bylo ‚civilizovat‘ australskou buš.
To zahrnovalo i zavádění evropských ryb – lososa, pstruha a lína – a rovněž různých rostlin,“ informuje nás spisovatel Stephen Weir.
Když si to v říjnu téhož roku na půdu Austinových pozemků vyhopká první králík, začíná zkáza původního australského ekosystému.
Nápad za metál
Králíci se začnou rychle množit. V roce 1866 už jich lovci na Austinově panství zastřelí 1400. Sám realizátor „geniálního“ nápadu na dovoz zajícovitého savce je za své zásluhy oceněn od aklimatizační společnosti medailí.
Ale neprozřetelnost jeho rozmaru se ukáže záhy. Již ke konci 60. let jsou farmáři nuceni vyklidit přes 8000 kilometrů čtverečných půdy, neboť králíci ji celou spásali a zemědělsky je nyní nepoužitelná.
Chybí přirozený predátor
Do konce 19. století králíci přeskáčou poušť až do Západní Austrálie a současně i Severního teritoria (oba spolkové státy), urazit přitom musí neuvěřitelnou vzdálenost 5000 kilometrů! Jak je něco takového možné?
Králíkům hraje v migraci do karet hned několik věcí – zaprvé jim vyhovuje suchá australská krajina, zadruhé je zde ohrožuje minimum přirozených nepřátel a zatřetí se jejich populace díky vysokému reprodukčnímu potenciálu neustále obnovuje a roste. S těmito evolučními esy jsou v podstatě nezastavitelní.
Vybíjení národní povinností
Australská vláda i soukromníci zkoušejí za účelem zastavení králíků všechno možné. Králíky střílí, tráví, nahánějí je fretkami, kladou jim ocelové pasti… Zamořené oblasti pak od rána do večera brázdí povozy bořící rozsáhlé podzemní nory.
„Jde o proces, při němž jsou králíci rozsekání nebo pohřbeni zaživa. Jejich nory lidé dále odstřelovali a vykuřovali, především na rozsáhlých farmách,“ vyjmenovává americký spisovatel Michael C. Clarke.
Ve státě Nový Jižní Wales dokonce v roce 1883 schválí zákon, který každému farmáři přímo nařizuje likvidaci škůdce a pokud bude u někoho nalezen králík živý, může si viník odsedět až půl roku ve vězení!
Západoaustralská vláda zároveň dá celé západní pobřeží od severu k jihu rozdělit metr vysokým plotem. S délkou 1833 kilometrů je zábrana v roce svého dokončení (1907) vůbec nejdelší nepřerušenou stavbou svého druhu na světě!
Umírají stromy i zvěř
Ve 40. letech 20. století už podle odhadů žije v Austrálii na 800 milionů králíků a jejich vliv na místní faunu i flóru se nedá nazvat jinak než devastující. K lokálnímu zániku odkážou možná až desítky druhů stromů. Na vyprahlých půdách také dochází k erozím.
Stejně tak králičí zamoření přivodí konec asi jedné osmině všech druhů tamních savců… Zásadní zlom přijde v 50. letech. Úřady králíky uměle infikují myxomatózou. Nakažlivé virové onemocnění zdecimuje počet králíků až o 95 procent!
Zbylých 5 procent si však vytvoří imunitu a jejich počty se do pár desetiletí téměř obnoví. Virologie se ale v honbě za vymýcením králíků jednoznačně ukáže jako nejúčinnější nástroj.
Od 90. let pak australské úřady začnou využívat kontroverzní kalcivirus, který infikované zvíře v podstatě rozloží zaživa. Odhaduje se, že dnes v Austrálii žije kolem 200 milionů králíků, což je za posledních 50 let pokles asi o 70 procent.
