Osvícená panovnice Marie Terezie chápe, že habsburská monarchie začíná zaostávat. Řadou svých reforem se snaží situaci zvrátit, pomoci má i zavedení školní docházky. To je dnes nesprávně interpretované jako zavedení školní povinnosti.
První česká panovnice Marie Terezie (1717–1780) má smělé plány. Vzdělání vnímá jako klíč k rozvoji státu a národa.
A úkolem státu má být zajištění vzdělanosti širokým masám obyvatel, jedině tak dojde k pozvednutí národa a jeho ekonomickému a vojenskému rozmachu. Inspirací jí je rychle se rozvíjející sousední Prusko, po jehož vzoru započíná s reformami.
Povinná, nebo nepovinná?
Právě pruský opat Johann I. Felbiger (1724–1788) je pověřen sestavením školské reformy, která vchází v platnost vydáním Všeobecného školního řádu.
Školní vzdělání se jím stává dostupné chlapcům i dívkám, řád ale striktně nestanovuje povinnost do školy docházet, jak se dnes mylně uvádí, stanovuje pouze povinnost vzdělávat.
Soupisy dětí
Povinnou školní docházku zavádí až školský zákoník z roku 1805, kdy vládne císař František I. (1768–1835). Jeho Politické zřízení školské upravuje školství ve všech zemích rakouské monarchie.
Do škol musejí chodit chlapci a děvčata ve věku od 6 do 12 let, každý školní rok se navíc vytvářejí soupisy dětí, které jsou školou povinné.
