Patřil mezi nejbohatší lidi ve městě, a přesto směl vcházet jen pro něj určenou branou. V kostele i v krčmě měl přesně vymezené místo někde v ústraní. Když si chtěl zatancovat, pak jedině se svou ženou. Na parketu pak zůstali sami. Tak jako v životě. Kata a jeho rodinu prostě nikdo neměl rád.
Už když se narodil, získal cejch vyděděnce. Jeho jméno, datum narození a případného sňatku v nejvzorněji zapsaných městských matrikách mezi ostatními událostmi toho roku nenajdete. Farář je napsal až na poslední stránku knihy.
Stránku vyhrazenou katovi a jeho obětem. Do města mohl vstoupit pouze svou „katovskou“ branou. Jeho bydlištěm byla skromná katovna – dům, který stál mimo obyvatelné části města. Ani po smrti mu nebylo dovoleno vrátit se zpět mezi čisté.
Jeho tělo bylo uloženo ke hřbitovní zdi, stejně jako ti, které ztrestal za svého života na hrdle, či lidé, kteří si život vzali sami.
Nikdo neví, kde se vzal „kat“
Jak vzniklo jedno z nejděsivějších slov českého jazyka, není kupodivu vůbec jasné. Jazykovědci připouštějí, že s největší pravděpodobností vychází ze slov kácet či kotit, které zdánlivě připomínají jednu ze základních povinností kata – stínání.
Slovo katan, jímž bývali ve staré češtině popravčí označováni, údajně pochází z maďarského katon. Tím byli kdysi označováni nájemní vojáci, žoldáci. „Profesionální“ kati se v našich dějinách objevili až s rozvojem měst ve 13. století.
Dříve toto řemeslo vykonávali obyčejní vojáci, pověření majitelem panství osobně. Jenže současně s tím, jak se lidé stěhovali do sídel chráněných hradbami, se zvyšoval počet těch, kteří rušili jejich klid a brali jim životy a majetek. A tak do života našich dávných prapředků vstoupil kat.
Svatby jen mezi svými
Narodit se jako katovo dítě, bylo pro slabší jedince za trest. K žádnému slušnému vzdělání se totiž potomci popravčího nedostali.
Dcerky z katovny se, pokud vůbec, obvykle provdaly za syna kata z jiného města a pomáhaly tak, často nedobrovolně, zakládat katovské dynastie. Kluci mívali vlastně jen jedinou možnost – získat živnost po otci. Vedla k tomu ovšem nelehká cesta.
Školy pro katy samozřejmě neexistovaly, a tak šli budoucí popravčí obvykle do učení k tátovi. Po nějaké době jim pak bylo umožněno, aby své znalosti rozšiřovali u jiného katovského mistra.
Zdaleka se od nich ale neočekávalo jen to, že budou dobře zacházet s popravčím mečem. Budoucí kati museli dobře zvládat i základy medicíny. To proto, aby jim zločinec při mučení nezemřel dřív, než by ho dovlekli na popraviště.
Na nešikovné popravčí čekal nemilosrdný lynč
Dokonalá znalost vykonávání práva útrpného, jinými slovy strašlivého mučení, patřila mezi základní kameny vzdělání každého budoucího kata. A nevyplatilo se pochopitelně podceňovat ani psychickou a fyzickou přípravu na toto nelehké řemeslo.
Když se jim exekuce vymkla z ruky a nedokázali ukončit život zločince podle představ přihlížejících davů, stali se mnohdy nešikovní kati a jejich pomocníci sami oběťmi smrtícího lynče.
Stejně jako budoucí ševci, pekaři či jiní řemeslníci se na konci učení kati vydali do světa na zkušenou. Po návratu je čekal už jen poslední krok – závěrečná mistrovská zkouška.
Během ní museli setnout hlavu řádně odsouzenému nešťastníkovi přesně tak, jak určují katovská pravidla. To vše před zraky úředně pověřeného katovského mistra.
Pokud poprava proběhla tak, jak měla, vystavil dozírající kat tomu novopečenému dopis, který mu otevřel brány všech měst, které sháněly mistra meče.
Když zrovna nemučil či nestínal, lovil zatoulané psy
Ani pak ještě neměl úplně vyhráno, zvlášť když se na začátku své „kariéry“ ocitl v menším, tedy hůře platícím městě. Aby se vůbec uživil, musel si obvykle přibrat ještě práci rasa.
Jeho povinností bylo odklízet z ulic a dvorků mršiny zvířat, chytat volně pobíhající psy a zabíjet nikomu nepatřící zvířata. K tomu mu občas radní přidali ještě povinnost vyčistit městské stoky a příkopy u hradeb plné odpadků, které do nich měšťané házeli.
Na konci 17. století se však mistrům katům začalo blýskat na lepší časy. K pravidelnému platu totiž začali popravčí dostávat přesně vymezené odměny.
Za oběšení, stětí, zahrabání ženy zaživa a její následné probití kůlem, aby se nevrátila do světa coby upír, náležela katovi a jeho pomocníkům mimořádná odměna ve výši 5 kop míšeňských grošů.
Za upálení, lámání kolem, čtvrcení a vyříznutí jazyka obdrželi ještě o kopu navíc.
Díky hrdelnímu řádu si většinou hodně polepšili
Až do nebe pak mistři kati vynášeli císaře Josefa I., který v roce 1708 vydal nový, mnohem štědřejší hrdelní řád. Jen za to, že zlotřilce dovedl do mučírny a předvedl mu své hrůzostrašně vyhlížející mučicí nástroje, si kat mohl nárokovat 1 zlatý a 12 krejcarů.
Rekordních 9 zlatých pak společně se svými pomocníky obdržel poté, co nechal odsouzence vléci koněm až na popraviště, případně za to, že nešťastníkovo tělo ještě zaživa trhal rozžhavenými kleštěmi. Mimochodem, koně si kat pořizoval za své.
Na obrok pro ně už mu však přispívali radní. Na své náklady si samozřejmě musel pořizovat a v provozuschopném stavu i udržovat všechny mučicí a popravčí nástroje.
Na druhou stranu dříví na postavení hranice, kolo, do něž měl vplést odsouzence, a kůl, jímž proklál tělo zaživa pohřbené ženy, dostal od města, které jej k povolání exekuce povolalo.
Všichni chtěli mít doma provaz
Zdaleka to však nebyl jediný příjem, kterým mistr popravčí disponoval. O to, že pokladnice ukrytá v katovně byla vždycky plná, se obvykle postarali i pověrčiví měšťané.
Největší zájem byl o provaz, který mistr popravčí sundal ze šibenice společně se svou úspěšně popravenou obětí.
Byl o něj takový zájem, že ho musel rozstříhat na malé kousky, aby uspokojil všechny své tradiční klienty, kteří věřili, že jim kousek provazu ze šibenice přinese peníze a štěstí.
Nový trend? Kat – žena!
Během staletí se svět katů velmi podstatně změnil. Stínání hlav bohužel neslavně vrátili do lidských dějin nemilosrdní popravčí z tzv. Islámského státu.
V těch státech USA, kde jsou vykonávány hrdelní tresty, se zase přes elektrická křesla a plynové komory popravčí dostali až ke smrtícím injekcím. A ještě jedna věc je podstatně jiná. Pomyslnou kápi a tmavý plášť na sebe stále častěji berou ženy. Katovské řemeslo už není výsadou či prokletím mužů.
