Historie ho zná jako jednoho z nejkrutějších panovníků všech dob. Na druhou stranu se dokázal na trůně udržet celých 14 let, nevedl žádné krvavé dobyvačné války. Umění, literatura a filozofie za jeho éry vzkvétaly. Jak to tedy  bylo s císařem Neronem doopravdy?

Na samotném počátku jeho vlády náležela faktická moc ve státě Neronově matce Agrippině. Víme to z mincí, na kterých je zobrazen císař i jeho matka na jedné straně a jejich tváře jsou obráceny k sobě.

Ovšem Agrippina má na nich dominantnější pozici, její jméno a tituly jsou na lícní straně, a navíc v prvním pádu, kdežto Neronovo jméno je na rubu a ve třetím pádu – mince mu jsou tedy pouze věnovány.

Nero si začal toto své ponížení rychle uvědomovat a vzdoroval mu symbolicky hned na dalších mincích z roku 55 n. l.

Úspěšný vladař

Prvních pět let Neronovy vlády (54–59 n. l.) je hodnoceno mimořádně pozitivně – stejně jako například počáteční období vlády Caliguly (vládl 37–41 n. l.). Římský historik Aurelius Victor ze 4. století například píše:

„V průběhu pěti let byl tak výborný při zvelebování města, že pozdější císař Traianus často po zásluze říkával, že všichni císařové jsou vzdáleni tomuto Neronovu pětiletí.“ Podle kronikářů dokonce odmítl Nero kvůli svému mladému věku titul „Pater Patriae“ (Otec vlasti), který byl nedílnou součástí titulování císařů.

Nero si také nenechal ujít žádnou příležitost, aby dokázal svou štědrost a mírnost. Tíživější daně buď zrušil, nebo alespoň snížil. Také prostí Římané mohli být s jeho vládou spokojeni, protože dbal na plnění zásady „panem et circenses“ (chléb a hry).

Často pořádal hry mládeže, hry v cirku, divadelní představení a gladiátorské zápasy.

Hrozila císaři vzpoura?

Pro římské císaře bylo pořádání různých velkolepých zábav a oslav vždy ošemetné.

Na jedné straně chtěl panovník ukázat, že mu na lidu záleží, ovšem na straně druhé mohlo shromáždění většího počtu lidí na jednom místě pro císaře znamenat ohrožení – například nebezpečí vzpoury.

Nero ale patřil k těm vládcům, kteří se před lidem v paláci nezavíral. Držel se politiky zvané „Pax Romana“ (římský mír), která spočívala v zachování míru ve značné části Evropy pod dozorem římských vojsk. V kronikách se píše:

„Nikdy nepojal ani přání na rozšíření a zvětšení říše. Zamýšlel dokonce odvést vojsko z Británie a upustil od toho jenom proto, aby se nezdálo, že poškozuje otcovu (tj. Claudiovu) slávu.“

Proměna císaře v despotu

Po roce 59 n. l. se Neronova vláda změnila k nepoznání. Můžeme zde vidět určitou podobnost s vládou císaře Caliguly, v jeho případě je ale možno změnu v chování objasnit neurologickým postižením mozku po prodělaném zánětu mozkových blan.

V případě Nerona ale nemáme žádné zprávy o chorobě nebo nějaké konkrétní události, která by vedla k proměně císaře v despotu. Přece se tak ale stalo. Nero nebyl a nebude jediným vládcem, který se kdy nechal unést mocí a ztratil veškeré zábrany.

S tím může souviset i jeho náklonnost k východním (orientálním) despotickým vládám, kde měl panovník neomezenou moc a nemusel brát ohledy na žádné poradní sbory a úředníky tak, jak tomu bylo v Římě v dobách raného císařství.

Kdo ohrožuje moc císařovy matky

Pro Agrippinu byly první roky Neronovy vlády zlatým obdobím. Její syn byl papírově nejmocnějším mužem říše a ona, jelikož nad ním měla neskutečný vliv, nejmocnější ženou a vlastně i osobou vůbec. Našla však soupeře, se kterým nepočítala.

Další dva lidé s velkým vlivem na Nerona byli totiž Seneca, filozof zodpovědný ze jeho vzdělání, a Afranius Burrus, velitel pretoriánské gardy, elitní jednotky tvořící osobní stráž císaře.

Zvlášť Seneca nelibě nesl, jak moc matka synovi do všeho mluví, a začal její neomylnost a nepostradatelnost zpochybňovat.

Pravda je, že i Neronovi, čím dál tím víc zkušenějšímu vládci, začalo matčino poručnictví vadit, a to už byl jen krůček k averzi a krok k nenávisti.

Nejprve se fyzicky zbavil nevlastního bratra Britannica, v němž Agrippina nacházela stále větší zalíbení, pak obrátil pozornost přímo k ní.

Matka je zrádkyně a nepřítel Říma

V roce 59 došel Nero k přesvědčení, že matka chystá jeho pád. A proto ji nechal odstranit. První pokus zavraždit ji na lodi ještě nevyšel, ten druhý, provedený dvěma důstojníky na pevnině, už ano. Ulevilo se vlastně všem.

Senát, který ji nikdy nemiloval, prohlásil Agrippinu za nepřítele státu a zrádkyni, Seneca s Burrem mohli dále poklidně, už nikým nerušení, řídit stát. Nebylo to zas tak těžké.

Nerona v tu dobu daleko víc než státnické povinnosti zajímaly návštěvy hospod a nevěstinců. I když byl později v politice přece jen mnohem aktivnější, objevil v sobě především umělecké sklony.

A co je horší – uvěřil, že jsou výjimečné.  Považoval sám sebe za nejlepšího básníka, zpěváka, harfistu i tanečníka. Nejprve vystupoval jen v okruhu nejbližších, později i veřejně.

Miloval potlesk, a pokud někdo odešel z jeho představení předčasně, považoval to za zradu, kterou nemilosrdně trestal.

Porod a smrt v hledišti

Existují legendy, že ženy v obavách z císařova hněvu rodily v hledišti. Vypráví se o starcích, kteří během představení zemřeli. Muži zase předstírali smrt, aby je vynesli ven a oni nemuseli poslouchat krákorání zrzavého obtloustlého „umělce“.

Vytrvalý Nero přesvědčený o své genialitě totiž dokázal své publikum obšťastňovat třeba celý den a noc bez jediné přestávky. Období jeho vlády patřilo k nejklidnějším ve starověkém Římě.

Píseň pro hořící Řím

A nakonec ho vlastně přestali mít rádi všichni. Když v roce 64 n. l.

zachvátil Řím velký ničivý požár, který trval 6 dní a zničil čtvrtinu města, měl Nero údajně shlížet na město stravované plameny, v divadelnímu kostýmu hrát na kitharu a zpívat píseň o dobytí Troje.

Byl podezírán, že město zapálil úmyslně, aby jej mohl zbourat a přestavět k obrazu svému, tedy především si vybudovat Zlatý palác s jezerem a 30 metrů vysokou vlastní sochou.Po velkém požáru Říma už Neronovi nikdo neuvěřil, že bourání starých budov, které zbyly, je ve skutečnosti protipožárním opatřením.

Že budování velkolepého císařského paláce a nového Říma na spálených troskách nebylo záminkou ničivého ohně, ale jeho důsledkem. Zkrátka – Nero byl vinen. A to i přesto, že sám císař z požáru obvinil křesťany, kteří se, zřejmě po krutém mučení, k činu doznali.

Na 300 jich nechal upálit ve Vatikánských zahradách, další ukřižovat či předhodit dravým šelmám.

Zešílel Nero definitivně?

V Římě v té době vládla špatná nálada. Nejlíp se měli donašeči, patolízalové a všichni, kdo uměli tleskat. Neronovy paranoidní představy navíc v roce 65 posílil předem prozrazený pokus o atentát, po kterém následovaly popravy spiklenců.

Smrti neušel dokonce ani Seneca, který prý o připravované vraždě věděl. Stát se zadlužoval a Nero zřejmě definitivně zešílel. Jinak si nelze vysvětlit léto roku 66, kdy na zlatém voze, obklopen tisícovkou umělců, odjel na návštěvu do milovaného Řecka.

Jak zastavit vzbouřené legie

To už se ale blížil jeho konec. Proti Neronově daňové politice se začaly bouřit mnohé provincie, ovšem Nero neudělal vůbec nic. Pouze zcela vážně navrhl, že se pokusí zastavit vzbouřené legie zpěvem. Bylo jasné, že tenhle panovník už dál vládnout nemůže.

Počátkem června roku 68 prohlásil senát Nerona za veřejného nepřítele, což se rovnalo rozsudku smrti.

Poslední minuty velkého císaře

Večer 8. června usnul Nero v císařském paláci. Když se kolem půlnoci probudil, zjistil, že jeho garda, jediná a poslední záruka osobní bezpečnosti, zmizela. Byl sám. Jeden z bývalých otroků mu nabídl úkryt ve své vile zhruba šest kilometrů za městem.

V přestrojení, doprovázen hrstkou posledních nejvěrnějších, dorazil Nero na místo. Nařídil sluhům, aby mu vykopali hrob. Verzí jeho posledních okamžiků je víc. Ta nejčastěji tradovaná vypráví o tom, že stále dokola opakoval jediná slova:

„Jaký to umělec ve mně hyne!“ Pak se v dálce ozvala kopyta koní jeho pronásledovatelů. Nero si ke krku přiložil dýku. Čtrnáctiletá vláda Římu skončila během několika minut v kaluži krve.