Ruská carevna Kateřina II. pluje roku 1787 po řece Dněpr na inspekční cestu do oblasti Krymu. Zvědavě se rozhlíží po okolí. „Nádherné. Úžasné, co jsi dokázal,“ zvolá každou chvíli nadšeně a její milenec Grigorij Potěmkin jí ješitně přizvukuje. Míjejí výstavní vesničky a pole plné pasoucích se stád dobytka.
Carský gubernátor (správce územní jednotky Ruska – pozn. red.) krymské oblasti Grigorij Potěmkin (1739–1791) pýchou jenom září.
Kateřina II. Veliká (1729–1796) vůbec netuší, že skvostné dřevěné chaloupky jsou většinou prachobyčejné makety. K vytvoření kulis domů povolává Potěmkin dokonce 40 zkušených malířů!
Vyčerpaná stáda skotu, která sem nahnali ze vzdálenosti mnoha set kilometrů, se potácejí na pokraji smrti a za davy jásajících vesničanů a měšťanů se převlékli vojáci Potěmkinova pluku.
Když carská flotila lodí zakotví a panovnice si vybere jeden z domků k návštěvě, hospodyně odkudsi obratně vykouzlí pekáč se šťavnatou upečenou husou. Kateřina ale ptáku s lákavou kůrčičkou odolá.
Putující husa
Naštěstí, sotva totiž zmizí ve dveřích, pekáč i s husou putuje zadem do dvora a o dům dál. Nenápadně ho přesouvají tam, kam panovnice zrovna míří… Kdyby byla pozornější, všimla by si, že husa, kterou jí předloží v dalším stavení, je jedna a ta samá.
Nepozná ale nic. „Vidím, že máte hodně jídla a rozhodně netrpíte hlady,“ říká potěšeně obyvatelům. Opak je ovšem pravdou. I ve městech najdeme výstavné domy jenom na hlavních ulicích. Kdyby zamířila za roh, viděla by, v jaké bídě lidé ve skutečnosti žijí. Frašku, kterou jí Potěmkin nachystá, ale bez problémů zbaští.
Vyhazov ze školy
V její blízkosti se Potěmkin ocitá už v roce 1762, kdy se podílí na převratu, během kterého Kateřina připraví o moc svého manžela Petra III. Ačkoli se narodil v nepříliš bohaté rodině běloruského důstojníka, svoji kariéru bere za správný konec.
Studuje na moskevském univerzitním gymnáziu, kde patří mezi nejchytřejší žáky. Za odměnu ho proto s dalšími dvanácti premianty představí v roce 1757 v Petrohradě carevně Alžbětě I. (1709–1761).
Když se ale vrátí z audience zpátky, na školu se vykašle. Vyloučí ho pro „lenost“, pod níž se skrývají jeho excentrické nálady.
„Na rozdíl od většiny lidí u něho deprese a únava neměla dočasný ráz, ale trvala i několik měsíců,“ poznamenává dnešní znalec ruských dějin Milan Švankmajer.
V takové době se podle něho Potěmkin „opíjí, nemyje, celé dny se neobléká a zůstává v tom, v čem spal.“
Odejdu do kláštera!
Po opuštění školy se vrací do jízdní gardy, jejímž členem je už od svých šestnácti let. Úspěšný puč Grigorije katapultuje do centra carevniny přízně. Získává finanční odměnu a povýšení.
Rok a půl potom stráví jako diplomatický kurýr ve Švédsku, a když se objeví znovu ve vlasti, kariérní postup pokračuje.
V roce 1768 se přihlašuje do bojů s Turky a v armádě má prominentní postavení, polní maršál Petr Rumjancev (1725–1796) ho posílá se zprávami o bojových úspěších přímo k carevně.
Jakmile v roce 1774 Kateřina odvrhne dalšího ze svých milenců Alexandra Vasilčikova (1740–1804), v ložnici ho vystřídá Potěmkin, který kolem ní už dlouhou dobu kroužil.
Hrozí jí, že jestli mu odepře svoji přízeň a nejmenuje ho generálem-adjutantem, odejde do kláštera. Panovnice se lekne, že výhrůžku splní…
Růže uprostřed zimy
Co carevnu k němu přitahuje? Rozhodně to není vzhled. „Svým nehezkým zjevem se rozhodně vymykal jejímu vkusu,“ zdůrazňuje český historik František Stellner (*1966).
„V hádce s bratrem favorita Orlova (jeden z předchozích carevniných milenců – pozn. red.) přišel o oko, tvář mu hyzdil dlouhý vyboulený nos a jeho obrovité tělo bylo nesouměrně stavěné, pohled na ošklivé ruce navíc znepříjemňovaly okousané nehty,“ líčí dál barvitě.
Nic z toho ale zamilované dámě nevadí, protože v posteli a v inteligenci se mu těžko někdo vyrovná. Obdivuje jeho ruskou duši, výřečnost a smysl pro humor, navíc je vynikající organizátor a vojevůdce.
Grigorij nešetří obdivnými projevy k ní, jednou uprostřed tuhých mrazů nechá poslat své vyvolené čerstvé růže až z daleké Itálie.