Do světnice přiběhne rozespalý chlapec Rasputin. „To on je zloděj!“ vykřikne a ukáže prstem na jednoho muže z hlučně se bavící společnosti, která právě probírá krádež koně v sousedství. Všichni se otočí k viníkovi. Když po chvíli dohadování odejdou do jeho stáje, uvidí hledané zvíře.
Ten kluk měl pravdu!
Od téhle příhody, která se měla stát někdy v 80. letech 19. století, ke Grigoriji Jefimoviči Rasputinovi (1869 – 1916) vzhlížejí v jeho ruské vesnici Pokrovská (správní okres Tjumeň u Tobolska na Urale) s téměř nábožnou úctou.
Rasputin ale má do svatouška hodně daleko. Prohání děvčata a rád si přihne jakéhokoli alkoholu, který je zrovna po ruce. Většina lidí z rodné vísky mu ale odpouští. Matka mu totiž zemřela brzy a vychovává ho jenom otec, také opilec k pohledání.
Peněz má Grigorij zoufale málo, a proto si přilepšuje kradením, jak se dozvídáme i z policejních hlášení v Tobolsku. Při jednom z mnoha lupů ho chytí a málem zabije soused Kartavcev:
„Já ho praštil kůlem tak pořádně, až mu z nosu a z huby tekla krev proudem,“ vzpomíná.
Z ochmelky světcem
„Víc než polovina jeho života je zahalena temnotou,“ uvádí o něm ruský autor jeho biografie Edvard Radzinsky. Pátrá po okamžiku, kdy došlo k přerodu z věčného ochmelky a darebáka (jeho jméno vychází z ruského slova rasputnik, což znamená prostopášník nebo nemrava) ve svatého muže.
„Žil jsem, jak se říká, světským životem do dvaceti osmi let. Měl jsem rád to, co všichni,“ vypráví o sobě později Grigorij. Miloval hlavně bohatýrské pitky a milostné avantýry.
Jednoho dne v roce 1897 ale sveze na svém povoze s koňmi studenta církevní akademie Tjumeně Meletije Zborovského, pozdějšího biskupa a rektora církevního semináře. Ten si s ním během cesty povídá o Bohu. Rasputina zaujme a on se rozhodne dozvědět se víc. Prostý vesnický pop (kněz) v Pokrovské mu toho ale moc neřekne.
Vize jenom pro legraci
Vydává se proto na pouť do klášterů, nejdříve do nedaleké Tjumeni a Tobolsku. Do noci v nich rozmlouvá se svatými muži. „Mívá stále častěji vidění. Zázraky se stávají jeho skutečností.
A stále jasněji v sobě cítí božství,“ líčí Radzinsky změnu výtečníkova života. „Jednou jsem nocoval v pokoji, kde byla ikona Matky boží. A uprostřed noci se probudím a vidím, že ikona pláče. Grigoriji, já pláču nad hříchy lidskými.
Jdi, putuj a očišťuj lidi od hříchů,“ vypráví sám poutník. Když se ale vrátí do rodné vesnice, lidé se mu posmívají. Rozčílí se, když si z něho při práci na poli tropí žerty a vzteky zapíchne vidle do kupy sena. Sebere se, ani se nepřevlékne, a vyráží na další cestu.
Za štěstím do hlavního města
„Vypadal jako blázen. Něco zpíval a mával rukama, hrozil…,“ popisuje jeden z očitých svědků, setkání s Rasputinem. Grigorij na cestách propadne svérázné náboženské sektě chlystů.
Podle jejich učení se Kristus převtěluje do spravedlivých lidí a věřící při obřadech mluví přímo s Bohem. Postupně se jeho sláva šíří. Ve svých 35 letech se rozhodne, že je na čase vyrazit do centra ruské říše, Petrohradu.
S sebou má doporučující dopis od Chrisanfa, vikáře kazaňské diecéze, pro petrohradského biskupa Sergije. „V hlavním městě končí období legend a domněnek. Začíná Rasputinova historie, podepřená údaji svědků i dokumentů,“ poznamenává Radzinsky.
Vstupenka do lepší společnosti
V dubnu roku 1903 praská sál petrohradské Geografické společnosti ve švech. Koná se tu nábožensko-filozofické shromáždění, na němž nechybí výkvět ruské kultury. Řídí ho sám biskup a pro Rasputina se Sergijova přízeň stává vstupenkou do vysoké společnosti.
Tu fascinují jeho proroctví. „V rozhovorech projevoval nikoli knižní vzdělanost, ale zkušenosti získané porozuměním pro jemné duševní prožitky,“ chválí Rasputina poltavský biskup Feofan.
Právě díky němu dostane neotesaný vesničan pozvání do jednoho z nejvlivnějších domů – paláce carova strýce, velkoknížete Petra Nikolajeviče (1864–1931). Milica (1866–1951), jeho manželka, nadšeně hltá mystické spisy a chce si zajistit boží přízeň.
Cesta, jak se vetřít do rodiny cara Mikuláše II. (1868–1918), se právě otevřela.
