Udatní bojovníci rozpačitě pozorují kámen, do kterého je zabodnutý meč. „Kdo tento meč vytáhne, bude králem Anglie podle práva i rodem.“ Nedokážou to ale ani ti nejsilnější. Nakonec přichází dvacetiletý Artuš. Meč Excalibur vyjme z kamene s naprostou lehkostí.

Králi Utheru Pendragonovi, zamilovanému do Igraine, manželky cornwallského vévody pomůže kouzelník Merlin. „Propůjčím vám vévodovu podobu výměnou za to, co z toho vztahu vznikne,“ slíbí Utherovi.

Mytický panovník se setká se svou láskou a zplodí s ní syna, který podle dohody náleží Merlinovi. Tak začíná známá legenda o bájném anglickém králi Artušovi. Kdo je ale jeho skutečným předobrazem? Historikové si s tím lámou hlavu už léta.

Jako první se o statečném Artušovi zmiňuje anglický kronikář Gildas (asi 500–570) ve svém díle „De excidio et conquestu Britanniae“, tedy „Vyvrácení a dobytí Británie“ ze 6. století.

Někdy kolem roku 540 při sepisování svého textu tvrdí, že Artuš přišel na svět roku 452. Jenže… Letopisec Gildas neuvádí ani slovo o králi. Mluví o vojákovi. Bojoval prý po boku králů, ale králem, ba ani šlechticem nebyl.

Naznačuje ovšem, že v římské hierarchii mohli jeho rodiče patřit mezi vysoce postavené osoby. Velení armády mu bylo svěřeno jenom díky vynikajícím vojenským schopnostem, ale nestál za ním vznešený původ.

Odkud pocházel?

Gildas o něm říká, že je „posledním Římanem v Británii.“ Římané se přitom z ostrovů stáhli roku 410. Snad tedy patřil mezi jejich potomky. Další zpráva o Artušovi pochází až z roku 829 z kroniky velšského mnicha Nennia.

Vypráví o válečníkovi, který zvítězil ve dvanácti bitvách. Co ale o Artušově kariéře vykládají pověsti? Chlapec prý vyrůstá jako páže pod kouzelníkovým dohledem. Po Utherově smrti se ale říše bortí, a tak Merlin svolá všechny ke kameni se zabodnutým mečem.

O Artušovi se ale pak dalších 600 let mluví stále jako o vojákovi. Šlechtice z něj udělá až anglický kněz Geoffrey z Monmouthu (1090/1100–1155) ve svých Dějinách britských králů.

Sám zabije 940 nepřátel

Statečný Artuš podle legend vzdoruje čarodějnici Morganě. Kdo má být touto čarodějnicí ve skutečnosti? Anglosaská invaze, kterou zastaví na počátku 6. století. Ovšem Sasové nedají svoji kůži levně. Vyrážejí do Somersetu pod velením válečníka Aelleho.

Roku 518 před nimi Artuš stane na Badonském vrchu. „Bitva u Badonu, v níž Artuš nesl na svých ramenou tři dny a tři noci kříž za Pána Ježíše Krista a v níž Britové zvítězili,“ líčí událost dobové Velikonoční anály.

Porážka nepřátel se přisuzuje právě Artušově statečnosti. Postupně se stává větším a větším hrdinou. Sám prý zabije 940 Sasů.

Archeologické výzkumy z 20. století potvrzují, že se u Badonu skutečně na počátku 6. století odehrála bitva.

Ukrývá se v hoře

Jaký konec přichystaly bájnému královi legendy? Ve válce se svým synovcem Mordredem utrpí zranění. Tři královny ho potom v černé bárce odvážejí na bájný ostrov Avalon, kde nakonec umírá. Kde ale Avalon leží?

Jako ostrov se často označuje opatství Glastonbury, které opravdu v 6. století tvořilo ostrov v močálu. „Je to tak nerozumné, jako kopat Artušovi hrob,“ říká ale velšské rčení. Velšané totiž dlouho věří, že Artuš nebyl pohřben a stále žije.

Vrátí se jednoho dne, až bude Britům nejhůř a povede je do velké bitvy. Se svými rytíři odpočívá v duté hoře, kde čeká na svoji příležitost. Příběh se nápadně podobá vyprávění o našich blanických rytířích. A co realita?

Podle Gildase Artuš umírá roku 537 v bitvě u Camlann, tvrzi nacházející se u Hadriánova valu. „Našli jsme Artušův hrob,“ prohlašují roku 1191 mniši z glastonburského opatství.

„Když kopali mezi dvěma kamennými pyramidami, odhalili prastarý kovový kříž s nápisem Rex Arturius,“ píše současný britský autor Simon Cox. Ve zbytcích vykotlaného dubu našli ostatky vysokého muže a ženy. Kosti se ale ztratily při zániku kláštera v 16. století.

Otázka Artušova původu a jeho života proto nedá lidem spát ani po dalších 400 letech.

Návrat k poslednímu Římanovi

S revoluční teorií přichází roku 1925 americký historik Kemp Malone (1889–1971). „Králem Artušem je římský velitel legií Lucius Artorius Castus,“ prohlašuje. V osobě velitele Lucia Artoria Casta (2. polovina 2. století n. l.

– 1. polovina 3. století n. l.), který v Británii za nadvlády Římanů opravdu plnil vojenské úkoly, se vrací ke Gildasovu „poslednímu Římanovi“. Za pravdu mu pak dává i současný britský historik John Matthews.

Háček je ale v tom, že Artorius žil o 300 let předtím, než došlo k saské invazi do Británie. Roku 2009 byl u jihochorvatské obce Podstrana objeven Artoriův hrob. Latinské nápisy na sarkofágu a pamětní desce napovídají o jeho vojenském působení.

Jako velitel se účastnil řady bojů, v Británii zřejmě setrvával s legií VI Victrix, která tam působila v letech 122–197.