V srpnu 1914 manifestují pod heslem „Bratři, osvoboďte Čechii!“ ve velkých ruských a ukrajinských městech Češi žijící v carském Rusku. Volyňští Češi nastupují jako ruští občané do armády, ale nejmladší generace přistěhovalců už nemusí.
Z nich se potom vytvářejí dobrovolnické jednotky, s jejichž vznikem souhlasí 12. srpna 1914 ruská ministerská rada.
Pověření jednotky sestavit dostává kyjevský vojenský okruh. Už 13. září 1914 má jednotka s názvem Česká družina 921 řadových vojáků. Na frontu se dostávají jako výzvědné oddíly k ruským divizím.
Další příliv českých vojáků v průběhu války zajišťují zajatci z bojů. Oddíly se potom mění v celou Československou střeleckou brigádu, která se formuje v červnu 1917 při přípravě velké ofenzívy.
Jenže jedna věc je pár oddílů rozvědčíků roztroušených na frontě, druhá věc početný armádní sbor sestávající z celých divizí. Ruským generálům by se sice české divize náramně hodily v boji, jenže ruští ministerští úředníci volají po opatrnosti.
Jsou to přece jenom zajatci a tak musí velení o své loajalitě teprve přesvědčit…
Vojáci nemají co na sebe
Na skutečnost, že vojáci střelecké brigády ještě nikdy nebyli pohromadě, nemají výstroj a vůbec nejsou sehraní, upozorňuje jejich velitel Vjačeslav Trojanov (1875 – 1918). „Vím, že ti lidé jsou jako diví do ohně.
Je to velkolepé, ale bylo by škoda, aby to přišlo nazmar. Brigáda totiž nemá co na sebe a nemá čím střílet…Když budeme útočit, bude po brigádě…“ Nepovažuje za hrdinství nechat jednotku zničit kvůli nepřipravenosti a staví se proti jejímu nasazení.
Díky jeho protestům velitelé jednotku vyřazují ze 7. armády, která bude vést hlavní útok a přiřazují ji k 11. armádě, kde má vést jenom pomocné úkoly.
V noci z 21. na 22. června 1917 obsazují české jednotky šest a půl kilometru dlouhý úsek jihozápadně u haličského Zborova.
Neznají ani kulomet
Tam, kde má být celá ruská divize, najdou legionáři jenom několik vojáků. „Konečně svoboda, bojovat netřeba,“ pokřikují na ně Rusové demoralizovaní po sesazení cara. Obranná linie poničená, zákopy leckde sotva po kolena, muniční bedny a kulometné pásy prázdné.
„Kde je munice?“, udeří na ně naši vojáci. Rusové teprve po naléhání prozradí, že ji zakopali. Československá brigáda o 3500 vojácích má deset dní na to, aby opravila zákopy a secvičila se. „Měli jsme velké nadšení a nezlomnou vůli – praxi však malou.
Malou proto, že jsme se až do Zborova téměř nemohli prakticky seznámit s kulometem,“ vzpomínají bojovníci.
Kličkování mezi výbuchy granátů
Ačkoli velení brigády je ruské, plán útoku sestavují sami čeští velitelé Stanislav Čeček, (1886 – 1930), Josef Švec (1883 – 1918) a Jan Syrový (1888 – 1970).
Granátníci, kteří mají proklestit cestu v drátěných zátarasech nepřítele, se stali pro rakouské střelce živými terči. Přesto je morálka vojska obrovská.
Ačkoli 1. prapor 1. pluku brigády má mít 68 dobrovolníků, hlásí se jich mnohonásobně více. 2. července 1917 vyráží armáda do boje a s ní i naše brigáda. V 9.07 hodin se granátníci vrhají do útoku. „Těžké granáty dopadají kolem, ale pro nás neexistují.
My známe jen výšinu 392 a k ní upíráme zraky a jí věnujeme všecku svou energii,“ líčí krvavé peklo poručík Karel Kutlvašr (1895 – 1961).
Hlídání zajatců skončilo
V půl desáté vyráží 2. pluk, v deset hodin už mají naši dobrovolníci obsazeno první obranné postavení nepřítele. Pronikají do druhého a třetího.
Ve 14 hodin padne opevněná obrana kopce Mogila, daří se prolomit rakouskou frontu v šíři 12 kilometrů a hloubce 5 kilometrů. Ztráty jsou ale vysoké: 167 mužů padlo v boji, 17 zemřelo na zranění, 11 zůstalo nezvěstných.
Obrovský úspěch a hrdinství československé brigády Rusy překvapuje. „Po Zborovským nástupu, boji byl všeobecně povolen vládou nábor ze zajatců, stavět pluky, legie po boku Ruské armády,“ říká legionář na ruské frontě František Prudil (1895 – ?).
Dodává, že od téhle chvíle se k nim Rusové chovali úplně jinak, než jako k hlídaným zajatcům. „Mohli jsme bez strážníka jít, kam jsme chtěli,“ vzpomíná. Jedna Ironií osudu proto v bitvě u Zborova proti sobě stojí dva budoucí českoslovenští prezidenti:
na rakouské straně Klement Gottwald (1896 – 1953) proti legionáři Ludvíku Svobodovi (1895 – 1979).