„Zmenšete soše nos,“ radí florentský politik Piero Soderini Michelangelovi při jedné z návštěv jeho dílny. Ten si ale ze státníka vystřelí. Nabere hrst prachu do dlaní a předstírá, že jedinou ranou dláta opravdu kus nosu odsekává.

Přitom se svého díla ani nedotkne. Mluvit do práce si nenechá – od nikoho.

Hrdí Florenťané touží být v něčem první. Proto si už 18. srpna 1464 objednávají u italského sochaře Agostina di Duccia (1418‒1481) sochu z bílého carrarského mramoru vysokou téměř šest metrů.

Má ozdobit jeden z pilířů tehdy ještě nehotového dómu Santa Maria del Fiore. Duccio ji tesá přímo v lomu, ale bere si na sebe příliš náročný závazek.

„Agostino svoji práci nedotáhl do konce, možná proto, že na ni měl málo času, nebo že na těžkou dřinu v lomu nebyl zvyklý.

Zřejmě sám sebe přecenil, když tak jedinečný úkol vůbec přijal, a hrubě opracovaný obrovský blok mramoru skončil ve skladu stavebního materiálu,“ vysvětluje současný italský architekt a restaurátor Antonio Forcellino.

Další neúspěšný umělec

Ovšem stavební huť, která buduje katedrálu, se nevzdává. Touží, aby kostel zdobil kolos srovnatelný s dvojicí válečníků na římském náměstí Montecavallo.

Ztroskotá, ale i další sochař Antonio Rossellini, který dostane pověření k vytesání sochy 6. května 1476. Mnoho let se potom nic neděje.

„S tou hrubě otesanou sochou ležící na dvoře je třeba něco udělat,“ rozhodnou se zástupci huti 2. července 1501. Tentokrát si vyberou šestadvacetiletého Michelangela Buonarottiho (1475‒1564), který nedávno dokončil svoji sochu Piety a jeho sláva se šíří po celé Itálii.

Nezalekne se proto ani úkolu převzít nehotové dílo.

Řekne si o vyšší odměnu

Na nabídku kývne 16. srpna 1501 a o měsíc později už se pustí do práce. Odměna přitom není nic moc. Šest zlaťáků měsíčně a socha má být hotova do dvou let.

Jenže, když si Michelangelo ověří, že si s kusem otesaného mramoru dokáže poradit, rozhodne se zvýšit cenu svého umění.

„Žádám o úpravu smlouvy,“ prohlásí sebevědomě a opravdu – místo původních asi 150 zlatých mu stavební huť slíbí rovnou dvě stě.

Některé prameny dokonce uvádějí, že nakonec se jeho odměna vyšplhala až na 900 zlatých… Hotovou sochu všichni chválí. „Tímto dílem Florencie překonala Řím,“ prohlašuje italský humanista Benedetto Varchi (1502/1503‒11565).

Ztělesnění republiky

„Přestože byl David původně určen výhradně pro dóm, svou výjimečností uvedl ve florentské společnosti do pohybu složitý proces širokého ztotožnění s hodnotami, jejichž je symbolem,“ píše Forcellino. Florenťané v soše vidí ztělesnění své republiky.

Myslí si, že je smlouva s francouzským králem Ludvíkem XII. (1462‒1515) ochrání před Cesarem Borgiou (1475‒1507), který dobývá jedno italské město po druhém. Umístění sochy se tak stává politickou otázkou.

Florentská vláda ustanovuje výbor, který má rozhodnout, kde bude David stát.

Vládní herold Francesco upřednostňuje „místo, kde dosud stála Judita (Donatellova socha – pozn. red.),“ a které považuje za dostatečně důstojné, aby reprezentovalo republikánskou odvahu. Výbor po dlouhé diskusi souhlasí.

Socha čtyři dny putuje od dómu na náměstí Signoria. 8. září 1504 „naháče“ odhalí před zraky obyvatel města sám autor.