„Vzhledem k tomu, že děvky jsou nezbytné ve velkých městech, a to zejména ve městech, jako je to naše, je opravdu mnohem lepší tyto ženy mít než nemít. Také proto svatá církev toleruje děvky z dobrých důvodů.

Z těchto důvodů soud a městská rada v Amsterdamu zcela nezakazuje nevěstince,“ říká amsterodamský dekret z roku 1413.

Centrem rozkoše je část Amsterodamu zvaná De Wallen (podle zdí hrází v přístavu – pozn. red.) už od 14. století. Původně tu vznikla spousta lihovarů, které lákaly námořníky na ohnivou vodu. Mořští vlci potom v náladě vyráželi za dámskou společností.

„Většina prostitutek se nejdřív, stejně jako námořníci, uvrtala do dluhů, aby se mohla „vymustrovat“ drahými šaty a šperky a pak je celý život jenom splácela,“ líčí nizozemský publicista Geert Mak (*1946) strategii amsterdamských lehkých žen.

Kuplíři nemají uši

Za prostituci následovaly tělesné tresty. Už římský král a později i císař Karel V. (1500 – 1558) roku 1530 zakazuje prostituci v celé své říši a v hrdelním řádu za ni stanoví těžké tělesné tresty.

Francouzský král Ludvík XIV. (1638 – 1715) zase ve svém nařízení z roku 1687 hrozí kuplířům a majitelům nevěstinců uříznutím nosu nebo uší a pokutami.

Zálibně si prohlíží zadky

Snad žádný dobový cestopis nezapomněl na zmínku o lehkých mravech skrz naskrz zkaženého města.

„Po Paříži pravděpodobně není místa, kde by vládla taková prostopášnost jako tady,“ míní roku 1681 francouzský autor veseloher François Regnard (1655 – 1709).

Roku 1722 se ve městě zastaví i francouzský princ Evžen Savojský (1663 – 1736), tehdy guvernér jižního Nizozemí, a užívá si plnými doušky rozkoše. Zavítá do domu Madame Traese. „Předveďte mi revue,“ pokyne zdejším dívkám.

Sedm žen si pak vykasá sukně nahoru až po odhalenou zadnici a princ si každou z nich zálibně zepředu i zezadu prohlíží. Zkoumá, pro kterou se nakonec rozhodne.

Překvapení i pro proslulého svůdníka

Dokonce sám svůdník Giacomo Casanova (1725 – 1798) se diví, s jakou samozřejmostí se tu ženy předvádějí a zdejší nevěstince si nemůže vynachválit.

Když roku 1759 přenocuje u amsterdamského starosty Hoofta, ten s ním pošle do divadla svoji krásnou čtrnáctiletou dceru Hester. I otrlému svůdníkovi tím vyrazí dech. „Opravdu vás otec se mnou nechá jít bez doprovodu?“ nevěří svým očím.

„Vím, že jinde není zvykem nechat dívku, aby si sama vyšla s mužem, ale tady se učíme být samostatné,“ odpoví bez začervenání Hester. Jakmile Casanova skloní hlavu k její ruce, aby ji políbil, nabídne mu rovnou tvář.

„Dala mi velmi prostě polibek, který mne vzal za srdce,“ líčí pak milovník ve svých pamětech. „Políbila bych vás, i kdyby byl s námi otec,“ šokuje ho znovu Hester.

V obleku pokojské

Pokud jde o habsburskou monarchii, velkou odpůrkyní prostituce se stala rakouská panovnice Marie Terezie (1717 – 1780). Z jejího pera pocházejí mravnostní zákony, založila i mravnostní policii.

Provozování nejstaršího řemesla trestala nejrůznějším způsobem, například stříháním vlasů nebo nucenými pracemi, několik prostitutek se ale dokonce dočkalo popravy.

Dámy, které se přesto odvažovaly řemeslo provozovat, si proto vymýšlely různé triky, pracovaly třeba jako pokojské.