„S okamžitou platností opusťte post ministra zahraničí a zavolejte mi pouze tehdy, až budete vědět o vhodném nástupci na své místo,“ oznamuje suše nový vládce Německa Karl Dönitz Joachimovi von Ribbentrop.
Je 1. května 1945 a velkoadmirál se ještě snaží zkonsolidovat zbytky rozprášeného Německa.
O hodinu později se v Dönitzově kanceláři rozdrnčí telefon. Volá Joachim von Ribbentrop (1893–1946). „Co jen ještě může chtít?“ pomyslí si Dönitz (1891–1980).
Je rád, že se toho marnivého blázna, který v posledních měsících podle všeho pozbyl poslední zbytky rozumu, předtím tak rychle zbavil. Odvolaný ministr zahraničí má však pro velkoadmirála tip, jak právě uvolněný post obsadit.
„Po delší úvaze můžu s dobrým svědomím navrhnout jen jednoho kandidáta: sebe sama,“ prohlašuje nyní Ribbentrop do telefonu. Dönitz bez jediného slova zavěsí.
Oslava se Stalinem
Ty tam jsou dávno časy, kdy byl Ribbentrop v Německu oslavován jako hrdina poté, co 23. srpna 1939 v Moskvě za účasti Stalina (1878–1953) podepsal se sovětským ministrem zahraničí Vjačeslavem Molotovem (1890–1986) pakt o neútočení s dodatkem o rozdělení Polska mezi oba státy.
Diplomatické vítězství tehdy původem obchodník se šumivým vínem, který si aristokratické „von“ koupil od své tetičky, oslavil ve Stalinově pracovně krymským sektem, vodkou a doutníky…
Ví, že už víc vědět nechce
Za války šla veškerá diplomacie stranou. Ribbentrop rázem hrál druhé housle, i když se snažil Adolfa Hitlera (1889–1945) stále pronásledovat jako stín. Málokdy se dostal ke slovu.
Jeho ministerstvo ale přece jenom sehrálo podstatnou roli při řešení židovské otázky.
Například 3. června 1940 z Ribbentropova úřadu vzešel tzv. madagaskarský plán na vysídlení Židů ze západní Evropy na ostrov v Indickém oceánu. Všechny podrobné zprávy o vraždění milionů Židů procházely ministerstvem zahraničí, a tedy i Ribbentropovýma rukama.
To, že je nechtěl ani otevírat, natož si v nich číst, už je jiná věc. „Věděl dost na to, aby přesně věděl, že víc už vědět nechce,“ uvádí trefně současný německý spisovatel Guido Knopp. Německý ministr zahraničí se stále více nořil do depresí.
O jeho duševním zdraví začali pochybovat i jeho nejbližší spolupracovníci. Zatímco němečtí vojáci krváceli u Stalingradu, Ribbentrop si třeba nechal ve své vile čtyřikrát po sobě vyměnit tapety – na náklady svého úřadu.
Udělalo to křup…
Pak přichází 1. květen 1945 a Dönitzovo odmítnutí. Ribbentrop se tak jako jiní nacističtí pohlavárové dává na útěk. Poblíž Hamburku je však zatčen britskými vojáky. Ti si ale nejsou příliš jistí jeho identitou, a tak na něj ušijí lest.
Přivádějí k němu jeho sestru Ingeborg, aby ho identifikovala. „Tak konečně se zase vidíme!“ s těmito slovy se k němu žena vrhá a Britové mají okamžitě jasno. Před nimi stojí bývalý říšský ministr zahraničí.
Poputuje před norimberský tribunál, který ho prohlásí vinným ve všech bodech obžaloby – ze spiknutí, zločinu proti míru, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. On? Cítí se nevinen. Neprojeví lítost. Jakoby se ho proces snad ani netýkal. Jen si usilovně zakrývá tvář…
„Mým přáním je, aby se naplnil osud Německa a aby došlo k porozumění mezi Východem a Západem. Přeji světu mír,“ pateticky pronáší v časných ranních hodinách 16. října 1946. V té chvíli už má na krku oprátku.
Je ten den prvním z Hitlerových přisluhovačů, nad nimiž bude vykonán rozsudek smrti. Americkému katovi Josephu Maltovi (1918–1999) však „práce“ nejde zrovna od ruky. Ministr neumírá hned.
Na šibenici se bude ve smrtelném zápase zmítat ještě asi deset minut. Až pak mu mistr popravčí pomůže na onen svět. „Zatlačil jsem mu pravou rukou za levý ucho – udělalo to křup a bylo po něm,“ poznamená k tomu později bez skrupulí Malta.