Lesy, komáři, nemoci a vlhko. To vše komplikuje stavbu unikátního technického díla mezi Severní a Jižní Amerikou. Francouzi jsou tak vyčerpaní, že stavbu Panamského průplavu vzdávají a štafetu po nich přebírají Američané.
Od chvíle, kdy Francouzi s výkopy pro průplav v roce 1880 začali, prošli mnoha útrapami. Dělníky sužovala zimnice, malárie a sesuvy půdy, při budování umřelo asi 20 000 pracovníků, z toho 19 000 černochů.
S novým státem Panama pak navazují spolupráci Američané a rozestavěného díla se chopí. Nejdřív přistupují ke složitému procesu vymýcení zhoubných nemocí, vykuřují se domy, zavádí se kanalizace a budují se nové kvalitní vozovky.
Nakupují se sítě do oken proti komárům. V roce 1905 dojde ke konečnému vysušení močálů a vrchní lékař William Gorgas (1854–1920), jenž na stavbě působí, konstatuje, že pásmo pro průplav je čisté! Práce 24 000 dělníků může pokračovat.
Tisíce mrtvých
Výstavbě padne za oběť celkem asi 25 600 lidí. Krvavé budování ale přináší ovoce. Už v roce 1913 se koná první zkušební plavba remorkéru Gatum. O rok později se dílo slavnostně otevírá a proplouvá jím z Atlantiku do Pacifiku parník Ankon.
Na plný provoz si ale 82 kilometrů dlouhý a 150 až 305 metrů široký kanál musí počkat až do roku 1920. Průplav ve vlastnictví Američanů stál asi 7 miliard dolarů.
Celodenní čekání
Panamě dílo připadne až v roce 1977, kdy americký prezident Jimmy Carter (1924–1977) podepisuje dohodu, která kanál na sklonku roku 1999 tomuto středoamerickému státu přiřkne.
Od svého zprovoznění propluje kanálem přes milion plavidel, za jeden den jich úžinou propluje asi 40. Každé plavidlo musí překonat šest obřích plavebních komor, zvládnout se to dá za osm hodin. Často se ale stává, že loď čeká na proplutí i celý den.
Kanálem navíc neproplují všichni. Troufnout si na to mohou pouze lodě o maximální nosnosti 79 tun, šířce 32 metrů a délce 294 metrů.