„Zaplať Pánbůh, vládne v Čechách ten nejlepší duch,“ píše 11. září 1847 František Josef I. nadšeně domů ze západočeského Žatce. Se svými mladšími bratry Ferdinandem Maxmiliánem a Karlem Ludvíkem je na první velké poznávací cestě po monarchii.

Zatím ho všude nadšeně vítají. O dvacet let později ale bude všechno jinak.

Co způsobilo ochlazení vztahů Čechů k monarchii? Prohra v prusko-rakouské válce v roce 1866 císaře Františka Josefa I. (1830-1916) přesvědčí, že má smysl uzavřít strategickou dohodu s Uhrami.

Rakousko-uherské vyrovnání v roce 1867 je pro Čechy obrovským zklamáním. Po celou dobu války přece stáli po boku panovníka a odmítli spolupracovat s útočníkem. Císařova vděku se ale místo nich dočkali zrádní Uhři, kteří stáli na nepřátelské straně!

Český politik František Ladislav Rieger (1818–1903) na zasedání českého Sněmu zklamaně mluví o rozdělení císařství na dva státy:

„…do jednoho z nich má být vtěleno Království české a má tak býti zbaveno své samostatnosti právní…Do takové říše vstoupiti, odříci se všeho toho, co jsme po předcích zdědili a čeho si vysoce vážíme, k tomu my z dobré vůle nikdy přistoupiti nemůžeme!“

Špatně zvolené výročí

Čeští politici hledají podporu ve Francii a carském Rusku, ovšem marně.

Ani francouzský císař Napoleon III. (1808-1873), ani ruský car Alexandr II. (1818-1881) si nechtějí pálit prsty a plést se do rakousko-uherských záležitostí.

Češi využívají každé příležitosti k protestům proti rakouské politice. Jednou z prvních se stává převoz korunovačních klenotů z Vídně do Prahy v srpnu 1867 (ve Vídni byly uloženy, aby nebyly zničeny během prusko-rakouské války).

František sice chce situaci uklidnit, a projeví zájem zúčastnit se 16. května 1868 položení základního kamene pražského Národního divadla. Nakonec ale přijede později, až 21. června 1868 ráno. Kdo mu vybíral datum návštěvy a zda v tom byl záměr, není jasné.

Ten den uplynulo právě 247 let od popravy 27 českých pánů na Staroměstském náměstí…

Sliby chyby

Otrávení obyvatelé reagují naprostým nezájmem. Pražské ulice jsou prázdné, noviny Národní listy píší, že jenom někde vítali císaře „komandovaní k tomu pod trestem vyloučení žáci pražských středních a národních škol.“ Studenti protestují v ulicích.

Znechucený panovník odjíždí druhý den zpátky do Vídně. Říká sice, že do Prahy na podzim znovu zavítá, ale zůstane jenom u slov. Trhliny, které ve vzájemných vztazích vznikly, už se nikdy nezaplní… Chce sice ještě projevit dobrou vůli a

12. září 1871 podepisuje listinu, ve které uznává práva Království českého a slibuje, že se nechá korunovat českým králem, závazek ale nesplní. Češi to berou jako další z habsburských věrolomností a každý rok si slib s výčitkami připomínají.

Ani jedno německé slovo

Nejotevřenější pohled na Františkův vztah k Čechám líčí ve svých pamětech jeho komorník Eugen Ketterl (1859-1928), zřejmě jediný člověk, který měl šanci prolomit vládcovu uzavřenost.

„Když jsme projížděli Čechy, císařova spokojenost se změnila v hněv,“ vzpomíná na jednu z dalších cest.

Všude, kde dvorní vlak zastaví, aby se panovník ukázal národu, zní místo rakouské hymny „Zachovej nám Hospodine…“ česká píseň „Kde domov můj.“ Za celou dobu panovník neuslyší jediné německé slovo! Naštvaně zmizí bez pozdravu ve svém voze a poručí okamžitě odjet zpátky.

Mohou jenom platit

Zprávám o českých demonstracích proti monarchii nevěnuje žádnou pozornost. Pokývne jenom hlavou a pronese: „Ano, ti Češi…“ K češtině cítí nechuť.

Když v roce 1891 musí v Praze otevřít Jubilejní výstavu, na papírku má napsáno několik českých slov, která má říct jak se čtou. Vypadalo to asi takto: „Tjeschý mne sche mohu otevrzity jubilejni vystavu…“ Správně napsané české slovo neumí vyslovit.

Jak říká komorník: „Jediným právem slovanských národů v monarchii bylo platiti…“ Nechuť byla oboustranná a nepodařilo se ji překonat.