Říšský ministr spravedlnosti Franz Gürtner umírá v lednu 1941 a nacistické špičky se poohlížejí po jeho nástupci. Na lukrativní pozici si brousí zuby hlavně státní tajemník Roland Freisler.

Když však jeho jméno při jednom obědě před Hitlerem zmíní Josef Goebbels, vůdce vzteky nadskočí: „Ten starej bolševik? Ne!“ Ambiciózní Freisler bude muset spolknout hodně hořkou pilulku.

Stále ještě doplácí na hříchy mládí, kdy se jako zajatec za první světové války dostal do ruského zajetí. Naučil se zde obstojně rusky, seznámil se s marxismem a podle svědků si náramně porozuměl s novými vládci Východu – s bolševiky.

Pravdou ale také je, že kromě Goebbelse nemá Roland Freisler (1893–1945) mezi Hitlerovými nejbližšími spolupracovníky žádné přímluvce.

Straníci ho sice obdivují jako skvělého řečníka, ale jinak v nich náladový fanatik vzbuzuje spíše strach a nenávist. Reinhard Heydrich (1904–1942) o něm mluví jako o „děsné šmíře“.

Martin Bormann (1900–1945) má pro něj označení „ten cvok“. Mocichtivý Freisler se ale nakonec přece jen dočká…

Vůdcova nemoc je tabu

V létě 1942 se stává prezidentem lidového soudního dvora. Tuto instituci si prosadil Hitler krátce po svém nástupu k moci jako nástroj k potírání veškeré opozice a k organizaci vykonstruovaných procesů.

„Lidový soudní dvůr bude vždy usilovat o to, aby soudil tak, jak byste podle jeho úsudku případ rozsoudil Vy sám, můj Vůdce,“ už brzy píše Hitlerovi vděčný Freisler. V nové funkci se chce za každou cenu blýsknout. Jen za první polovinu roku 1943 vynáší rozsudky smrti nad 804 lidmi.

Nejvyšší trest přitom ve válečném Německu hrozí téměř za cokoli – podle jakéhosi manuálu, sestaveného na ministerstvu spravedlnosti, třeba i za větu: „Vůdce je nemocen.“

Zatočí s atentátníky i růží

„Otřesen stojí náš národ tváří v tvář záhubě mužů u Stalingradu. Geniální strategie frajtra ze světové války vehnala nesmyslně a nezodpovědně do zkázy 330 000 německých mužů. Vůdce, děkujeme Ti. Ponecháme i nadále osud naší armády v rukou diletanta?“

Na počátku roku 1943 může Freisler rozjet velký proces proti autorům kritického letáku – proti odbojové organizaci Bílá růže. Vesměs studenty z mnichovské univerzity hromadně posílá na smrt.

Vrchol v kariéře však pro krvelačného prezidenta lidového soudu přichází až po neúspěšném atentátu na Hitlera v červenci 1944.

Freisler rozehrává monstrózní divadlo, při němž se snaží dát obviněným jasně najevo, že jejich obhajobu nebude brát nikdo na vědomí. S gustem je ponižuje. Naváží se do bývalých generálů i německých aristokratů.

Zatímco on ve svých vystoupeních naprosto ztrácí soudnost, jeho oběti si zachovávají důstojnost.

„Tenhle šmírácký komediant i z revolučních neumětelů a z neúspěšných atentátníků ještě nadělá mučedníky,“ soptí tehdy šéf Hlavního říšského bezpečnostního úřadu Ernst Kaltenbrunner (1903–1946).

Hitler je však spokojen. V soudní síni se dokonce pořizuje filmový záznam…

Rozsudek smrti už nestihl

Další z vykonstruovaných procesů vede Freisler 3. února 1945. Znovu se chystá vynést rozsudek smrti, když se Berlínem rozezní poplašné sirény. Soudce narychlo přerušuje líčení a nařizuje obviněné odvést do krytu.

Sám ještě sahá po otevřeném fasciklu, když vtom budovu lidového soudu zasáhne letecká bomba.

Freisler umírá v troskách. Luise Jodlová (1905–1998), manželka generála Alfreda Jodla (1890–1946), s odstupem let vzpomíná, jak zrovna pracovala v nemocnici, když přivezli Freislerovo tělo.

„Je to Boží trest,“ okomentuje to jeden z přítomných. „Nikdo na to nic neodpověděl,“ uvádí Jodlová.