Během kariéry byl považován za lamače dívčích srdcí, skvělého herce a umělce. Ovšem stačilo několik kompromitujících fotek, aby byla pověst charismatického muže s hlubokýma modrýma očima pošlapána a byl označen za kolaboranta. Přitom to byl právě on, kdo neohroženě pomáhal Židům během války.
Kariéra se Karlu Högerovi (1909–1977) rozjížděla slibně. Talentovaný muž dokázal okouzlit projevem, ale i svým vzezřením. Kolegové s ním spolupracovali rádi, navíc jej měli za férového kamaráda a správného chlapa.
Ženy mu padaly k nohám, přestože nepatřil mezi urostlé muže, vyzařovalo z něj cosi jemného a ušlechtilého. „Měl spoustu fanynek. Dokonce jsme je z legrace označovali za Högerovu mládež.
Tolik jich bylo,“ vzpomínal Radovan Lukavský (1919–2008) na svého kolegu.
Nebylo snad nic, co by mohlo změnit pohled na milovaného Högera, tedy až na pár fotografií, kvůli nimž byl částí veřejnosti po sametové revoluci odsouzen a kvůli nimž se o něm hovořilo jako o někom, kdo se paktoval s nacisty i komunisty.
Válečné drama
Pro herce a umělce byla válečná doba velmi složitá, stejně jako pro všechny ostatní. Rozdíl byl však v tom, že známé tváře byly lidem i aparátu na očích a ti pak bedlivě sledovali, jak se umělci v jednotlivých situacích zachovají.
Ostatně chování nejednoho herce a herečky během protektorátu si vysloužilo poválečné pranýřování a zatracení. Stačilo jedno špatné rozhodnutí, nachomýtnutí se k určitým událostem a nálepka kolaboranta byla na světě.
Podobně na tom byl i Karel Höger, když fotografie, na níž má hrdě vztyčenou pravici, spatřila světlo světa. Najednou měl jindy čestný herec spolupracovat s nacisty a jít jim na ruku.
„Nikdo by neměl ty lidi hodnotit, pokud si neprožil stejné situace,“ míní investigativní novinář a badatel Stanislav Motl.
Nešťastná doba, nešťastné foto
Fotka, která pošpinila pověst budoucího národního umělce, vznikla ve velmi neutěšené době, během heydrichiády. V té době byla srovnána se zemí obec Ležáky a herci byli nahnáni do Národního divadla, aby projevili dostatečnou loajalitu s režimem.
Opak znamenal projev souhlasu s atentátem na Heydricha (1904–1942) a velmi pravděpodobně i rozsudek smrti.
„Kolegyně mi vyprávěla, že když se nedostavila na večírek pořádaný Heydrichovým nástupcem K. H. Frankem, přijelo pro ni auto se vzkazem, že pokud s nimi nepojede, brzy pro ni přijede jiný automobil a odveze ji jinam,“ popisoval tehdejší situaci Luděk Munzar (*1933).
Vraťme se ale k fotografii, jež zachytila hajlujícího Karla Högera. „Byl na ní zabrán zblízka, stál totiž v uličce. Při dalším pohledu je však vidět, že byl jedním z mnoha umělců,“ říká Motl.
Klamal tělem
Navzdory tomu, že naoko projevoval okupantům loajalitu, v soukromém životě, v přísném utajení, naopak dělal vše pro to, aby proti nim bojoval. Málokdo znal Högerovu pravou tvář. On sám se svými skutky nechlubil, neměl to zapotřebí.
Přesto by dnes mohl být považován za hrdinu s velkým H. Nasazoval totiž vlastní život, aby zachránil ty ostatní.
Statečný odbojář
Už od roku 1943 byl herec členem odboje proti nacistům, fungoval jako zpravodajská spojka a pod krycími jmény Eva 036 nebo Kolanda 036 vozil šifrované zprávy z okolí Zlína do Prahy.
Kromě toho finančně podporoval židovské rodiny, jejichž členové se ocitli v koncentračních táborech.
Když potřeboval ukrýt spisovatel František Kožík (1909–1997), kterého hledalo gestapo, ani tehdy Höger nezaváhal a poskytl mu bezpečné útočiště.
Nebezpečné výpravy
Odvaha skvělého herce šla ale ještě dál. Při mapování Högerova života narazil Motl na další senzační skutečnost. Herci se několikrát podařilo proniknout do terezínského ghetta.
„Podle všeho se mu to podařilo asi dvakrát,“ tvrdí novinář s tím, že se tam zřejmě snažil pronést tolik potřebné léky. Musel vědět, že prozrazení činu by pro něj znamenalo jistou smrt. „Bylo to nesmírně riskantní. Vůbec se odtud nemusel vrátit.
Kdyby se nešťastnou náhodou připletl do transportu, který pokračoval do koncentračního tábora, byl by konec. Nikoho by nezajímalo, že je to nějaký Höger,“ popisuje Motl. Naštěstí se nic takového nestalo a oba pokusy byly pro herce úspěšné.
Válku přežil a mohl být na sebe hrdý, ovšem to se neslučovalo s jeho pravou povahou.
Skromný hrdina
Pomoct jiným mu připadalo naprosto přirozené a rozhodně to nebyla věc, kterou by se chlubil. Svou skromnost dovedl k dokonalosti, když o své činnosti během okupace nehovořil ani se svou druhou manželkou Evou Högerovou.
Byla to však právě ona, kdo dostal hrdinství manžela do širšího povědomí. „Sám mi o své odbojové činnosti nevyprávěl. Připadalo mu to nevhodné,“ prozradila hercova žena.
Jeho hrdinství však naštěstí nezůstalo utajeno a několik pamětníků mohlo podat velmi cenná svědectví.
„Našel jsem například fotografii Julie Táborské, což byla jedna z nejstatečnějších velitelek partyzánského hnutí u nás, a i ta mu vzdávala hold, že to byl skutečně neobyčejně statečný člověk,“ odkryl pravou povahu šarmantního herce, jemuž padaly ženy k nohám, Stanislav Motl.
