„Můj otec, který už dávno doufal v to, že se nějak změním, si dnes znovu všiml, že jsem ještě pořád líná, ledabylá, nepořádná, svéhlavá, neposlušná atd., a to zejména u klavíru,“ píše malá Clara. Despotický Friedrich Wieck by jí nejraději nařídil i to, co si má myslet.

Clara Wiecková (1819–1896) saje hudbu s mateřským mlékem. Otec Friedrich Wieck (1785–1873) patří v jejím rodném Lipsku mezi uznávané učitele hudby a zároveň vlastní obchod s piany.

Jeho choť Marianne (1797–1872) vyniká nádherným sopránem a výborně hraje na klavír. Poté, co jim v devíti měsících umírá nejstarší syn Adelheid, upnou svoji pozornost na druhorozenou Claru.

„Bude z ní zázračně dítě,“ rozhodne Friedrich. Ze začátku to tak ale nevypadá. Dcerka až do svých čtyř let nemluví. „Není hluchá?“ ptá se znepokojeně matka. O jejím dobrém sluchu se rodiče přesvědčí až během svého rozvodu…

Cupuje jí noty

Když se potvrdí, že Clara má hudební nadání, otec si ji bere do opatrovnictví. S bezstarostným dětstvím se pětiletá dívenka musí rozloučit. Cvičení na klavír střídá hodina hry na housle a vzápětí výuka zpěvu, dále hudební teorie, harmonie a kontrapunktu.

„Málo jsi cvičila! Za trest si ještě přidáš,“ cepuje Wieck dceru.

„Tak mi otec před očima noty roztrhal a dnes už mi nechce dát žádnou další hodinu klavíru a nesmím hrát nic jiného než stupnice, Cramerovy etudy a Czerného cvičení na trylky,“ stěžuje si Clara v deníku, který jí píše sám otec.

Chce z ní vychovat klavírní virtuosku a nutí ji veřejně vystupovat.

Nevhodný zeť

Jako osmiletá dívka se poprvé setkává s budoucím slavným skladatelem Robertem Schumannem (1810–1856), otcovým žákem. Jiskra mezi nimi ale přeskočí až o osm let později. A hned je oheň na střeše. Otec si všimne rodícího se vztahu a je zle.

„Schumanna mi do rodiny nepřivedeš!“ zuří. Váží si sice jeho talentu, ale zná i mladíkovu nestálou povahu. Proto dceru raději odveze do Drážďan. Marně. Robert si tam Claru najde a 14. srpna 1837 se s ní zasnoubí. Se žádostí o její ruku ale samozřejmě neuspěje.

Rodinu drží nad vodou 

„Podáme žádost k soudu,“ rozhodnou se proto snoubenci. Vyřízení soudního povolení k sňatku ovšem trvá dlouho.

Svoje ano si tak mohou říct až 12. září 1840. „Otče, dejte nám, prosím, jako moje věno alespoň část peněz, které jsem vydělala na koncertních turné,“ žádá nevěsta úpěnlivě.

Friedrich Wieck odmítne. Claře proto začíná nelehký život. Navzdory deseti těhotenstvím a osmi porodům je to ona, kdo léta drží rodinu finančně nad vodou. Koncertováním vydělává víc než manžel komponováním. Navíc musí snášet jeho nejrůznější vrtochy.

„Děti, tiše, tatínek skládá,“ okřikuje potomstvo. Když se Schumann věnuje kompozici, v domě musí být ticho jako v hrobě.

Choť v blázinci

„Přestaň koncertovat,“ naléhá navíc Robert na Claru. Nejraději by ji měl pořád pro sebe, aby mohli skládat společně. „Když skládám, jsem šťastná.

Dostávám se do světa tónů a na ten okolní, skutečný, zapomínám…,“ vyznává se mladá paní, ale koncertování si prosadí.

Bez něj by rodina neměla na živobytí. Robertovi se také zhoršuje nervová choroba, zřejmě bipolární porucha. V únoru 1854 se pokusí o sebevraždu, skočí do řeky Rýna, a pak skončí v sanatoriu Endenich u Bonnu. Umírá v létě 1856 v pouhých 46 letech. 37letá vdova Clara se stěhuje se sedmi dětmi k matce do Berlína.

Nepřestává koncertovat a při vystoupeních propaguje i dílo zesnulého manžela, kterého nakonec přežije o 40 let.