Trpět duševní poruchou v Evropě? V pořádku. Být však nemocným v Indonésii? Špinavá ruská ruleta. Na 264 milionů osob připadá pouze 48 zařízení, mnoho rodin si proto musí vystačit samo. Stačí mít doma pouta, železné nervy a…. brutální metoda je na světě.

Otlačené kotníky a zápěstí od masivních řetězů si zažije téměř 57 tisíc mužů i žen, do nichž se „zahryzne“ deprese nebo schizofrenie. Jsou prokletí, posedlí ďáblem a jejich neutěšenou situaci podle pověstí vyřeší jen okovy a samota.

Když se k tomu přidá ještě psychické či fyzické zneužívání, mění se terapie v horor. Ve známost vejde jako pasung a už několik dekád je nelegální.

Vesnická očista

Stačí, aby se projevila jen nepatrná známka nenormálnosti, například větší míra agresivity, a člověk už putuje do provizorního domácího vězení. Očistný rituál má totiž zbavit nešťastníka všech příznaků nerovnováhy a duševní nepohody.

Tomu obvykle vévodí řetěz zakončený pouty nebo hodně silné lano. Celou zběsilou mašinerii mají na svědomí úřady, které nevědí, jak své obyvatele o nemocích informovat.

Není divu, že nejvíce rozšířený je pasung na vesnicích a samotách, kde mají z nemocných strach, nevědí, jak s nimi zacházet. Jediným účinným řešením je pro ně nucená izolace.

Malá, špinavá díra

„Nemocní“ jsou strčeni do malého pokojíku, další musí trpět v chlívcích pro dobytek nebo sklepeních bez oken, kde není prostor ani na to, aby si mohli natáhnout nohy. Mrňavá místnost a pouta jsou to jediné, co znají.

Žijí uprostřed vlastních výkalů a moči, jídlo nebo vodu jim příbuzní prostrkují menším otvorem ve dveřích nebo skrze plaňky chlívků. Kontakt s okolním světem nemají, u většiny tak duševní porucha propuká naplno.

Pokud se najde někdo, koho policie vysvobodí, a je převezen do státního zařízení, je v tak silném šoku, ze kterého se těžko dostává.

Nejhorší noční můra

A to bohužel není všechno. Jednu z obětí, dívku Cariku, drží rodina v přístřešku pro kozy vsedě na řetězu dlouhých pět let. Když se jí konečně podaří z vězení dostat, stráví nějaký čas ve speciálním zařízení.

Tam jí ale ošetřovatelé léčí proti její vůli, nakonec ji i znásilní. Její obvinění pak personál ve velkém vyvrací, protože není duševně v pořádku.

Když po jednom z incidentů otěhotní, je poslána na potrat a po propuštění do domácí péče opět zavřena do kozího chlívku. O moc líp na tom není ani dívka, kterou otec šoupne na „samotku“ a pustí ven až za 15 let!

Žije totiž v přesvědčení, že je uhranutá, a na návštěvu lékaře nemají peníze. Za chování své dcery, která je nezvladatelná a pravidelně krade jídlo na pozemcích sousedů, se stydí natolik, že jí sváže zápěstí i kotníky za pomocí kabelů.

Když se k dívce dostanou pracovníci z organizace Human Rights Watch (HRW) jsou v šoku. Za celou dobu totiž nevyjde na světlo, nedostane ani možnost se umýt nebo převléct.

Týráme i přes zákaz

„Můžete hodit kámen kdekoliv na ostrově Jáva a zasáhne někoho, kdo pasung zažil či zažívá. Takhle rozšířené to je,“ prohlásí Yeni Rosa Damayantiová (*1968), vedoucí indonéské asociace pro duševní zdraví.

A to i 42 let po zákazu, který vláda prosadí roku 1977. V roce 2014 je nahlášeno na 1 274 případů ve 21 provinciích, 93 procent obětí se však podaří osvobodit. V tuto chvíli se pasung týká zhruba 19 tisíc lidí, které týrají buď v rodinách či ústavech.

Kromě nedostatečné informovanosti cloumá Indonésií i nedostatek specializovaných zdravotnických zařízení. Na druhou nejlidnatější zemi, se zhruba 264 miliony obyvatel, připadá jen 800 psychiatrů. To znamená, že na jednoho z nich vychází na 300–400 tisíc lidí. Specializovaných zařízení je pouze 48.