Navenek se tváří jako dobročinný spolek. Jeho klientela je ale úzce vymezená – za druhé světové války obléká uniformy s odznáčkem SS a s napřímenou pravicí recituje heslo svých sborů:
„Tvou ctí je věrnost.“ Tiše a věrně nyní spolek pomáhá chránit odsouzené nacisty před trestem.
„Juden raus! Juden raus!“ skanduje dav na skupinku židů před spojeneckým táborem v bavorském Landsberg am Lech. Je po válce, leden roku 1951 a Němci se snaží vypořádat se svým dějinným proviněním.
Skupinka přeživších holocaustu nyní požaduje popravu 102 válečných zločinců, odsouzených při norimberských procesech. Demonstranti zase chtějí jejich omilostnění. Německá média stojí na straně obžalovaných, které zobrazuje jako nevinné oběti amerického lynče.
Rozřešení nastává záhy – vláda Spolkové republiky Německo ruší trest smrti. Velkou zásluhu na tom má spolek Tichá pomoc pro válečné zajatce a internované osoby – organizace, ve které straší duch Himmlera.
Staré dobré časy
Shází se na tajné adrese kdesi v Mnichově. Kolem 40 stálých členů na schůzích hajluje, rozněžňuje se nad svastikou a básní o starých dobrých časech za Führera. Stoupenců má ale na tisíce.
Za peníze anonymních dárců a německých daňových poplatníků obstarává falešné pasy a nejlepší právníky souzeným nacistům. Šedou eminenci spolku a jeho svatou relikvii představuje Gudrun Burwitzová (1929–2018), rozená Himmlerová.
Nacistická princezna
Burwitzová je jediným legitimním potomkem druhého muže třetí říše. Heinrich Himmler (1900–1945), jeden z architektů holocaustu, říká své culíkaté dcerce „Püppi“ (německy panenka) a ona z novin vystřihuje každou fotku svého „Pappi“.
Občas ji vezme i „do práce“: „Viděli jsme všechno možné,“ píše si 12letá Gudrun o návštěvě koncentračního tábora Dachau, kde zemře přes 30 000 politických vězňů. „Práci na zahradě i všechny ty obrázky, které vězni namalovali.
Potom jsme dostali velký oběd. Bylo to moc pěkné,“ jásá tatínkova holčička.
Hnědá solidarita
Po válce Gudrun zakládá spolek pro „nevinné oběti justice vítězů“. „Tichou, účinnou pomocí pomáhat všem těm, kteří v důsledku válečných a poválečných poměrů ztratili za okolností, které nemohli osobně ovlivnit, svobodu zajetím, internací apod,“ zní stanovy organizace.
Jeho pomocí se daří mnoha nacistům uprchnout do zahraniční, hlavně pak do jižní Ameriky, už ve 40. letech. Aktivita spolku a jeho vliv na veřejnost je taková, že americký komisař John Jay McCloy (1895–1989) varuje v 50. letech před „vzkříšením nacismu“.
Když Tichá pomoc v listopadu 1951 oficiálně vzniká, registruje se jako dobročinná organizace. Díky tomu je až do roku 1999, kdy o tento status přijde, zproštěna povinnosti platit daně a uvádět jména sponzorů.
Záchrana „krásného Toniho“
Ochranná křídla spolek drží nad „lyonským řezníkem“ Klausem Barbiem (1913–1991) i sadistickou dozorkyní z koncentračního tábora Majdanek, Hildegardou Lächertovou (1920–1995). Jeho dobrodiní pocítí také Anton Malloth (1912–2002).
V třetí říši slouží jako dozorce Malé pevnosti Terezín, kde mu vězni přezdívají „krásný Toni“. Za neobyčejnou brutalitu ho po válce soud v Litoměřicích odsoudí k trestu smrti. Ten ale nikdy nenastoupí.
Skrývá se v rodné Itálii až do svého vyhoštění ze země roku 1988. Poté už se bývalého esesáka ujímá Tichá pomoc.
Kde se ještě tiše pomohlo
Gudrun Burwitzová pro Mallotha obstará luxusní pokojíček v penzionu pro seniory v Pullachu u Mnichova. Zařídí také, že mu coby údajně nemajetnému pobyt hradí Německo. Do rukou německých soudů se dostává až v roce 2001 jako 89letý.
Ani tehdy od něj spolek nedává ruce pryč. Postará se o to, aby ho u soudu zastupovali ti nejlepší právníci. Za brutální ubití 100 vězňů je přesto Malloth odsouzen k doživotí, o rok později ale umírá.
