Se staženým hrdlem opouští Isabela Medicejská v červenci 1576 Florencii. S doprovodem zamíří do vily Cerreto Guidi za městem, kam ji znenadání pozval její manžel. Tuší, že ji nečeká nic dobrého.
Cestou se navíc dozvídá o náhlé smrti své švagrové Eleonory – prý na infarkt. Isabela je příliš chytrá na to, aby zprávě uvěřila…
„Ovládá-li žena francouzštinu, španělštinu a latinu, hraje i zpívá, umí přednášet básně a dokáže se bez přípravy bavit o poezii, je duší společnosti, nejjasnější hvězdou mezi Medicejskými,“ opěvuje půvaby i důvtip Isabely (1542–1576) dobový autor.
Toskánský velkovévoda Cosimo I. Medicejský (1519–1974) svoji jedinou dceru, která se dožije dospělosti, přímo zbožňuje. Po Florencii se dokonce šušká, že vladař udržuje se svou dcerou incestní poměr.
V roce 1557 ji ale Cosimo provdá za Paola Orsiniho (1541–1585).
Rány za pýchu
Je ošklivý, obtloustlý, hrubián, ale jeho vznešený původ z něj v očích Cosima prostě činí ideální partii. O rok později mu ji vydá napospas. Isabela se otřásá odporem. Nejenže manžela považuje za barbara, on má ještě ke všemu hluboko do kapsy.
Se svým temperamentem nedokáže rozčarování před Paolem dlouho skrývat. Služebnictvo na Isabelině zámku Bracciano 30 kilometrů od Říma se často stává svědkem hlasitých hádek vévodského páru.
„Medicejští jsou s ohledem na velikost a význam prvními knížaty Itálie po Jeho Svatosti, zatímco vy jste pouhými leníky Svatého stolce,“ vmete při jedné rozepři pyšná Isabela Paolovi. Rozzuřený manžel ji zbije.
Ona utíká k otci, kterému dá spoustu práce pár opět smířit. Naštěstí pro Isabelu je její manžel také velký italský válečník, kterého povinnosti často povolávají mimo domov. V dobách jeho nepřítomnosti pobývá opět u otce ve Florencii.
A tam se také pohybuje další Orsini, Paolův vzdálený příbuzný Troilo (†1576)-
Tolerantní otec a tchán
„Navždy chci být vaší otrokyní,“ píše mu zakrátko jindy pyšná Medicejka. Troilo se ani v nejmenším nepodobá Paolovi. Je inteligentní, krásný. Isabela se osudově zamiluje. Třebaže své city pečlivě skrývá, její románek neunikne pozornosti otce Cosima.
Přimhouří nad ním oči. Stejně jako to učiní v případě půvabné snachy Eleonory (1553–1576), manželky svého nejmladšího syna Pietra (1554–1604). Ani toto manželství se nevyvedlo.
Pietro je násilník, kterého se jeho žena jenom bojí. Když jí vyjeví své city rytíř Bernardino Antinori (†1576), snadno mu Eleonora podléhá.
Chování nedůstojné šlechtičny
Dokud je Cosimo naživu, mohou být tajní milenci v klidu. Po nástupu Francesca I. (1541–1587), Cosimova dědice, na velkovévodský stolec se poměry ve Florencii ale mění. Do Francescových rukou se dostává Bernardinův milostný dopis pro Eleonoru.
Rytíř je bez milosti popraven. Pietro zuří. S manželkou se setkává ve venkovském sídle Cafaggiolo severně od Florencie. Po společné večeři propouští služebnictvo a svou ženu, smířenou s osudem, propíchne mečem.
„Ačkoli jste byl informován o infarktu dony Eleonory, měl byste Jeho Katolickému Veličenstvu přinejmenším naznačit, že don Pietro, náš bratr, svou ženu zabil, neboť se na něm provinila chováním nedůstojným šlechtičny,“ píše Francesco španělskému vyslanci.
S jeho souhlasem proti nevěrnici zakročí i Paolo Orsini. Scénář se téměř opakuje. Isabela povečeří s manželem na venkově. V noci ji pak její choť povolá do své ložnice. Přistoupí k ní a bez jediného zachvění ji uškrtí.
Najatí vrazi dostihnou o čtyři měsíce později i Troila Orsiniho, který prchl do Paříže.