Když roku 1324 umírá, jeho okolí stále nevěří historkám o daleké zemi, ve které strávil dlouhých sedmnáct let. Kněz ho žádá, aby odvolal, co tvrdí. Marco ale trvá na svém: „Polovinu z toho, co jsem viděl, jsem vůbec nepopsal.“ A odmítá všechny námitky.

Nejasnosti ale přetrvávají. V pozdějších dobách se zkoumání jeho cestopisné knihy Milion chopili badatelé. Vznáší se nad ním nejasné podezření, že si vše vymyslel. Nevyčítají mu, co napsal, nýbrž to, co vynechal!

Měl si Marco Polo (1254–1324) všimnout věcí, které v tehdejší Číně existovaly, ale on jim ve svém příběhu nevěnoval ani zmínku.

Zpátky po 24 letech

Při svém příjezdu z cest do Benátek roku 1295 nebudí velký zájem. „Byli ošlehaní dálkami a do mateřské řeči, pronášené jaksi nepatřičným přízvukem, se jim vkrádala tatarská slova.

Na nohou měli vysoké kožené boty, zanesené špínou, jejich oděv tvořila omšelá hedvábná roucha se silnou podšívkou, kolem pasu pevně stažená dalšími pruhy té cizokrajné látky. 

Popisuje návrat Polův pozdější velký obdivovatel Giovanni Baptisto Ramusio (1485–1557). Metropole překypuje námořníky a kupci z nejrůznějších končin dychtivých vyprávět své zážitky. Benátčané už jsou povídaček o dalekých krajích přesyceni.

Polovi ani nechtějí být terčem zvědavců. Přivezli si s sebou kapsy plné drahokamů, které by u chamtivců vzbudily závist.

Vězněm v Janově

Marco je po svém návratu zvolen do městské rady. Život ctihodného měšťana ale změní bitva u Curzoly 7. září 1298, kdy benátská flotila podléhá janovským galérám. Je zajat a putuje rovnou do janovského vězení.

Společnost mu tam dělá Rustichello z Pisy, který požádá stráž o pergamen a Markův příběh zaznamenává. Co historici knize s názvem Il Milione vytýkají?

Její titul vznikl podle Polovy přezdívky „Emilione“ (otec Niccolo pocházel z Emilie) a Marco při popisu chánova bohatství tímto slovem nešetřil.

Proč nepopsal věci, se kterými se musel v tehdejší Číně setkat? Některé nesrovnalosti můžeme objasnit. Původní rukopis „Milionu“ dávno vzal čas a více než 140 dobových opisů se značně liší.

Přepisovači dobového bestselleru mohli něco vynechat, jiné události zase přikrášlit. Autor ale musel Čínu dobře znát. Nezpochybnitelná je zmínka o Japonsku.

Tato země byla Evropanům až do 16. století neznámá!

Čínské prameny o nich mlčí

Otazníky ale věci, které Marco v knize neuvedl. Nepopsal Velkou čínskou zeď, ani zvyk pití čaje.

Nezabýval se čínským písmem, ačkoli líčil oblečení a šperky žen, vynechal podvazování ženských nohou, nepozastavil se nad mužskou módou dlouhých nehtů, která dávala okolí jednoznačně najevo, že jejich nositel nemusí pracovat rukama.

Opomenul i používání hůlek při jídle. Také v čínských pramenech chybí zmínky o Polových. Jediná se vyskytuje v souvislosti s vraždou Saracéna Achmada, krutého tyrana:

„Když se císař vrátil z Šang-tu do Kambalu, žádal, aby Polo, přísedící Soukromé rady, vysvětlil důvody, které vedly Wang Čua ke spáchání vraždy. Polo směle promluvil o zločinech a útisku Achmada, pro kterého všichni v celém císařství nenáviděli. Císařovi se otevřely oči a chválil Wang Čuovu odvahu.“