Evropští mořeplavci po Kolumbově objevu Ameriky křižují oceány a dobývají nové země. Portugalskou výpravu v roce 1543 zastihne na širém moři vichřice spojená s ničivou bouří. Loď se zmítá ze strany na stranu jako na houpačce.

Když už to vypadá, že je s plavidlem i námořníky amen, na obzoru se objevuje pevnina. Japonská.

Vysíleni přistávají. Jsou unavení a mokří, ale přesto se snaží zachránit z lodi zbytky nákladu. Když vytáhnou na břeh všechno, co nevzalo rozzuřené moře, překvapí je obyvatelé pevniny. Jsou to tmavovlasí lidé mírně šikmých očí a malého vzrůstu.

Vetřelce na svém území vítají trochu rozpačitě, ale nikoli nepřátelsky. Portugalcům se podaří zachránit z lodi i muškety. Po usušení jsou použitelné. Japonští domorodci nedůvěřivě zkoumají novou zbraň.

Dětem jsou k smíchu

Od přistání prvních Portugalců uplynulo šest let. K japonským břehům přiráží další loď.

Kromě početné posádky se vyloďují i tři jezuitští misionáři. František Xaverský (1506–1552), spoluzakladatel Tovaryšstva Ježíšova, a dva portugalští kněží Fernandéz a De Torres.

Začátky jejich působení v nové zemi ovšem nepřináší velkou dávku optimismu. „Japonci mají svou vlastní osobnost a jsou poněkud odměření. Jejich minulost je postavila doprostřed pohanství.

Dospělí se pohledem na jezuity bavili a děti za nimi běhávaly a tropily si z nich posměšky,” tak komentuje situaci třetí svazek Tajných dějin jezuitů. Domluva s domorodci byla zpočátku komplikovaná, misionáři se proto rychle snažili naučit japonsky.

Místo kimona kabát!

Při propagování nového náboženství jim přispěchal na pomoc Oda Nobunaga (1534–1582). Samuraj, který si po osmi letech bojů s příbuznými podrobil rodnou provincii Owari a roku 1568 ovládl i císařské město Kjóto.

Z duše nenáviděl buddhistické kněze. Ti si přivlastňovali moc, která jim nepatřila, chovali se zvrhle a při každé příležitosti se pletli do politiky. Proto Oda dobýval buddhistické kláštery a podal ruku jezuitům.

Těm se začalo dařit v Kjótu a Nagasaki, křesťanství zamotalo hlavu dokonce i dámám z císařského dvora! Nový módní směr učaroval i zlaté mládeži, potomkům bohatých.

Mladí lidé odhazují tradiční kimona a oblékají se podle portugalské módy, zdobí se růženci a krucifixy. Už v roce 1581 bylo ve středním a jižním Japonsku cca 150 tisíc křesťanů a 200 kostelů. Křesťanství se šíří jako epidemie…

Jezuité tlačí na pilu

Jelikož Japonci zobou jezuitům z ruky, rozvíjí se čilé obchodování s Evropou. Jenže v zemi přibývá cizinců a i sám japonský císař Go-Józei (vládl v letech 1587–1611) už je z toho nervózní.

Jednomu ze Španělů položí otázku, jak to jejich král Filip II. (1527–1598) dělá, že ovládá polovinu světa. Vyvede ho z míry otevřená odpověď:

„Napřed vysílá jezuity, aby na svou stranu přivedli obyvatelstvo, a potom za nimi posílá vojáky, kteří se s novými křesťany spojí. Tím se mu daří si tyto země lehce podmanit.“ Císař se začne oprávněně bát o svůj trůn a začne jednat.

Japonský generál Tojotomi Hidejoši (1536–1598) proto ještě roku 1587 vydává dva dekrety. V prvním nařizuje křesťanským kněžím, aby rychle opustili zemi. Druhým dekretem se zakazuje přestup obyvatel ke křesťanství.

Nejvíc Hidejošiho dopálilo, že Portugalci prodávají mladé Japonce do ciziny jako otroky.

Popravte je pro výstrahu

Rozbíhá se tvrdé pronásledování jezuitských misionářů, kteří jsou vypovězeni ze země. V roce 1597 se konají v Nagasaki první popravy celkem 26 křesťanů.

Má to být jednoznačný signál pro jezuity i mladou japonskou katolickou církev, že je nečekají příjemné zítřky. Tokugawa Iejasu (1543–1616) pokračuje v perzekuci křesťanů. Nechává zbourat postavené křesťanské kostely.

Všichni Japonci se musí zaregistrovat jako buddhisté. V pronásledování pokračuje po roce 1616 jeho syn. Křesťany mučí a posílá na popravu ukřižováním. Pro Japonce platí naprostý zákaz vyrážet kamkoli do zahraničí. Neposlechneš? Čekej trest!

Nevracej se zpět do země nebo půjdeš rovnou na popraviště! Na moře smí jenom rybářské loďky, které nemohou přeplout oceán. Roku 1640 začíná v Japonsku období uzavřené země, které trvá dvě staletí.