Bjarni Herjólfsson vyplouvá roku 986 z Islandu. Zamíří do Grónska, které kolonizuje psanec Eirík Rudý. Plavbu ale komplikuje bouře. Ztrácí kurz. Nepřízeň počasí ho zažene na jihozápad, kde vidí neznámou zemi. Bez přistání se ale vrací zpět.
Jeho loď po několika letech koupil loď Eiríkův syn Leif Ericsson (cca 970 – 1020 n. l.). Roku 992 zamířil s posádkou 35 mužů na širé moře. Chce prozkoumat zemi, o které mu Bjarni vyprávěl. Doplaví se k dnešnímu Baffinovu ostrovu a Labradoru.
Loď se poté dostává do úžiny mezi dalším ostrovem a výběžkem pevniny. Je to pobřeží Severní Ameriky. Po přistání naleznou keř podobný vinné révě, pevninu proto nazvou Vinlandem. Rozhodnou se přezimovat. Podle archeologických výzkumů se usídlili v Newfoundlandu.
Jejich osadu objevil roku 1960 norský badatel Helge Ingstad u L’Anse aux Meadows.
Chtěl odradit nacisty?
V roce 1957 byla nalezena mapa tzv. Vinlandu. Radiokarbonová analýza dokumentu provedená roku 2002 potvrzuje, že pergamen pochází z období před rokem 1492. Spornější je ale použitý inkoust.
Odborníci na chemickou analýzu upozorňují, že obsahuje molekuly sloučeniny, známé až po roce 1920. Jedná se o podvrh? Norská historička Kirsten Seaver označila možného autora: „Je jím německý jezuitský kněz Joseph Fischer.
Tímto padělkem chtěl zřejmě ve 30. letech 20. století protestovat proti zneužívání norské historie pro účely nacistické propagandy.“ Jiní vědci se ale kloní k názoru, že mapa je pravá. Podle nich se stopy sloučeniny vyskytují i v jiných středověkých dokumentech.
Féničané: Amerika na minci
Už v 11. století př. n. l. byl alfou a omegou jejich života námořní obchod. S pevnými a stabilními loděmi křižovali Středozemní moře. Dostali se až do Utice nedaleko Kartága. Tam založili první osadu, která se stala bránou pro jejich další odvážné plavby.
Kolem roku 600 př. n. l. obepluli Afriku, na britských březích dobývali cín. Mohli doplout i k americkým břehům, až do začátku našeho letopočtu totiž neměli v námořní plavbě konkurenci.
Americký geolog Mark Mc Menamin studoval mince z Kartága z let 350-320 př. n. l. Na jedné z nich je obraz koně s několika symboly. Po rozluštění obrazu ze stylizovaných znaků fénického písma je překvapen:
Jde o zobrazení oblasti Středozemního moře a pevniny okolo ní: Evropy, Afriky a také Ameriky!
Polynésané: snědli kuřata a odpluli
Obyvatelé Velikonočních ostrovů podnikali ve 14. století kratší plavby trvající většinou dva týdny. Moderní věda potvrzuje, že mohli dosáhnout břehů Jižní Ameriky.
Ke slovu opět přichází radiokarbonové zkoumání, tentokrát kostí kuřat nalezených při vykopávkách na poloostrově Arauco v Chile. Vedoucí výzkumu Elizabeth Matisoo-Smithová z University v Aucklandu říká:
„Pocházejí z let 1321-1407. Rozhodně je zde nemohli nechat Evropané, ti sem totiž dorazili až o sto let později.“ Analýza DNA také jasně vypovídá, že kuřata jsou stejného druhu, jaký chovali staří Polynésané na ostrovech Tonga a Samoa.
Kdo vlastně byl první?
Pokud jde o prvenství, ve hře jsou Číňané. Současný britský autoir Gavin Menzies ve své knize podává důkazy, že čínské lodě dosáhly břehů Nového světa, existují pochybnosti, zda džunky byly schopny tak dlouhé cesty.
Dr. Lin Tien-Jen z Tchajwanského muzea dodává: „Naši učenci zahájili už před rokem 1930 diskusi o možnosti, že Číňané učinili historický objev.
Ale kdy to mohlo být a kdo tak učinil, na tom se vůbec nemohou shodnout.“ Vždyť by museli obeplout celý svět, což tehdy nebyla maličkost!
Mnohem úspěšnější nejspíše byli Vikingové a Féničané, schopní námořníci, kteří ke svému startu do vln Atlantiku měli mnohem výhodnější strategickou pozici. A pro Polynésany to bylo téměř za rohem.
Výzkumy moderní vědy dokonce posouvají hranici, kdy se obyvatelé Starého světa mohli setkat s Novým světem ještě mnohem dál do minulosti.