Všeobjímající zeleň pohlcuje svými chapadly mohutné stavby chrámu. Za pár let tu možná nezbude vůbec nic, všechno skryje příkrov džungle.
Kdyby teď, na konci 15. století, kdysi mocný khmerský král Džajavarman VII. viděl, co se s jeho bohatou říší stane, nejspíš by mu zbyly jen oči pro pláč.
Angkor Wat, chrámový komplex a centrum Khmerské říše postavené v dnešní Kambodži v letech 1113–1150, se už brzy po svém vzniku stává terčem útoků národa Čamů žijícího na území dnešního středního a jižního Vietnamu.
Mezi Khmérskou říší, založenou na počátku 9. století, a sousedním národem Čamů probíhají neustálé boje.
V roce 1177 se čamská lodní flotila blíží po řece Tonlesap a po Velkém jezeře. Než se Khmerové stihnou postavit na jakýkoli odpor, dobudou Čamové jejich město. Jenže ze svého vítězství se neradují příliš dlouho.
Armádu dobyvatelů totiž není jednoduché zásobovat a khmerský panovník Džajavarman VII. (1125–1215) se jim staví na odpor.
„Dobudeme zpět říši, která nám právem náleží,“ pobízí svoje bojovníky. „Džajavarman zůstal v Kambodži, čekaje na příznivý okamžik, aby mohl zachránit svoji zemi zmítanou zločiny,“ zmiňuje se o jeho hrdinstvích oslavný hrobový nápis jeho manželky Indradéví.
Dobyvatelům dá za vyučenou
Ovšem není jednoduché dobýt zpět, co Khmerové ztratili a udržet říši pohromadě. O její sjednocení přitom usilovali už Džajavarmanovi předchůdci, ale bezúspěšně. Teprve jemu se v roce 1183 podaří docílit toho, aby se karta obrátila.
Džajavarman má velké ambice, které si chce splnit, a to nejen ve vojenství, ale i v budování staveb.
„Ryzí mohutnost jeho monumentálních staveb pokořovala vše, co bylo vybudováno předtím, takže historikové nemohli dlouho uznat, že tak složité stavby byly zahájeny i dokončeny během jediného panovnického období,“ vysvětluje australský dějepisec Ian Mabbett pochybnosti, které kolem Khmerské říše a Džajavarmana jeho kolegové měli.
Král se ovšem nespokojí jenom se sjednocením své říše, Čamům chce dát pěkně za vyučenou. V letech 1203–1220 si konečně podrobí jejich území a dá jim najevo, kdo je tady pánem. Podle dochovaných nápisů jeho vláda tehdy zasahuje i na území dnešního Laosu.
Dobové záznamy z Číny potvrzují, že mezi území a osoby podléhající Angkoru patří král Jávy (pravděpodobně panovník Malajska), král Javanů (dnešní Vietnamci) a ještě dva čamští králové.
Moderní dálnice, nemocnice i unvierzita
Začíná období rozkvětu říše. Khmerské území je protkané silnicemi postavenými na 5–6 metrů vysokých náspech, které převyšují hladiny vody při opakujících se záplavách.
Jedna dálnice dlouhá 225 kilometrů vede na sever k Phi Mai, druhá křižuje zemi na západ k Sisophonu, další míří východně do Čampy a čtvrtá na jihovýchod.
Poblíž hlavních silnic se nachází 121 ohňových domů, snad nocleháren nebo svatyní k obřadům. Dobové nápisy upozorňují i na stavby 102 „síní zdraví“, nemocnic, dělících se do čtyř kategorií.
Nejvyšší kategorie zahrnuje sice pouhé čtyři instituce, ty ale disponují personálem 200 lidí a dotuje je přímo král. „Věnuji vám pravidelnou dodávku léků,“ posílá jim panovník jako gesto milodaru třikrát ročně sadu medikamentů zahrnující 36 položek.
Náboženské centrum Preah Khan ve střední části země ukrývá sochy 20 400 bohů. Nejde ale o pouhý klášter, všichni toto místo popisují jako univerzitu.„Naše říše nikdy nepozná soumrak své slávy,“ myslí si khmerský král.
„Někteří obviňují Džajavarmana, že si prohlašováním odpovědnosti za životy všech svých poddaných dovoloval příliš mnoho. Dalo by se říci, že jeho vítězství ho vedla k tomu, aby se považoval za nezranitelného,“ míní Mabbett.
Pýcha předchází pád
Král díky svému bohatství a přepychu uvěří ve svůj božský původ. Památky, které se mu podaří vybudovat, vítězství, jež se mu podaří dosáhnout, to vše splácí obrovskou dřinou obyčejných Khmerů.
„Všechny velké starobylé stavby byly postaveny díky nuceným pracem a téměř nevyhnutelným důsledkem dlouhého období architektonické velikosti byl vyčerpaný, bezduchý národ.
Lidé byli nespokojeni s chamtivými bohy, pro něž museli neustále pracovat a bojovat a dávat…,“ popisuje americký autor Lawrence Palmer Briggs (†1880 –?) nelehkou situaci prostých obyvatel. Úpadek se blíží.
Někteří badatelé si myslí, že právě královy výstřelky přivedly říši na pokraj zkázy.
„Není jasné, zda vykořisťování lidských zdrojů kolem roku 1200 mohlo způsobit opuštění Angkoru o dvě století později,“ uvádí ale Mabbett. Ještě celé 13. století se v Angkoru nese ve znamení prosperity, i když ho stále častěji napadají nepřátelé.
Khmerové se brání útokům ze Siamu (dnešní Thajsko). K definitivní zkáze dochází po thajském obléhání města v letech 1400–1431, kdy Angkor obsazuje král Paramadhirádž.
Lijáky se střídají se suchem
Odborníci soudí, že příčinou zániku říše nemusely být jenom boje. Podle nedávných výzkumů vedených Britkou Mary Bethovou z Univerzity v Cambridgi mohly za koncem Khmerské říše stát monzuny, které sužovaly kambodžské území během 14. a 15. století.
Prozkoumané sedimenty z kambodžské vodní nádrže West Baray, vybudované už v 11. století, odhalují, že velké lijáky zde střídala sucha. Mohutné deště smyly a zničily plodiny a ty, které zbyly, pak během sucha obtížně přežívaly. Zároveň ubývalo pitné vody. Změny počasí mohly vést k ekologickému kolapsu.