Slonovina a kaučuk. Belgický král Leopold II. ždímá africkou kolonii Svobodný stát Kongo, co to dá. Veškeré příjmy z ní tečou přímo do jeho soukromé pokladnice a díky nim může realizovat své velkolepé stavitelské projekty, které jej proslaví po celé Evropě.

Co na tom, že na těchto penězích ulpívá krev domorodých Afričanů! Kolonizátoři v Leopoldových službách se s nikým nemazlí. Že ve velkém sekají končetiny a týrají lidi k smrti? Proč by se tím panovník zabýval!

Ve své době je Leopold II. (1835–1909) nejbohatším monarchou na starém kontinentu. To mu ke štěstí stačí.

Srdce chybí

Stejně jako je bezcitnému králi lhostejný osud prostých Afričanů, kteří dřou na jeho trůn, netečný je i vůči vlastním dětem – tedy přesněji řečeno k dcerám. „Náš otec uznal dcery zrozené z královského svazku za své a rezignovaně je strpěl;

své srdce jim však nikdy nedal,“ postěžuje si později Louisa (1858–1924), jedna z belgických princezen.

Má ještě dvě mladší sestry – Stefanii (1864–1945), budoucí choť následníka rakousko-uherského trůnu prince Rudolfa (1858–1889), který spáchá sebevraždu, a Clementine (1872–1955). Ta však přichází na svět až po obrovské rodinné tragédii…

Neštěstí v rybníku

Leopold II. se svíjí v pláči na veřejnosti u rakve svého jediného syna a následníka trůnu. Je žalem zcela nepříčetný. Malému Leopoldovi (1859–1869) bylo pouhých deset let, když spadl do rybníka. Nachladil se, pak začal mít horečky.

S těžkým zápalem plic si drobné tělíčko už nedokázalo poradit. Další dcera Clementine je jen pokusem královského páru zplodit mužského dědice.

Po jejím narození panovník na svou choť Marii Jindřišku Habsbursko-Lotrinskou (1836–1902) zcela zanevře. Dcery už krále Leopolda pak vůbec nezajímají.

Vzbuzují soucit komorných

Vzduchem sviští rákoska. Každý, byť sebemenší prohřešek se na belgickém královském dvoře krutě trestá. Princezny bývají bité jako žito, jindy je za trest zavírají do temné místnosti. Nádherné šaty? O nich si mohou nechat jenom zdát.

Neustále chodí v hábitu, který připomíná mnišskou kutnu přepásanou provazem. V zimě drkotají zuby zimou v nevytopeném paláci.

Podle rodičů nesmějí být změkčilé. Když celá rodina společně usedne k hodovní tabuli, sladkosti či ovoce z ní jsou pro princezny tabu. Musejí jen přihlížet, jak si na nich pochutnávají dospělí.

„Výchova princezen byla tak tvrdá a bezcitná, že se jich některým služebným zželelo; soucitné komorné jim občas tajně podstrčily nějakou tu dobrotu,“ dodává současná rakouská historička Martina Winkelhoferová.