V Paříži stávají od roku 1640 před palácem s obrázkem sv. Fiacria kočáry se čtyřmi koly tažené párem koní. Odtud vzniká název první dopravy – fiakr, v češtině rychlokočár. Fiakrista musí reprezentovat, proto se obléká podle poslední módy. Nesmí mu chybět naleštěné lakýrky, tvrdý klobouk a jelenicové rukavice.
Povolení k veřejné dopravě osob fiakrem získává v naší zemi jako první Klement Weithofer. Jeho kočár s nablýskaným číslem jedna stává od března 1789 před pražskou Staroměstskou radnicí.
I když se vyvíjejí rychlejší dopravní prostředky, vítězí pohodlnost a v Praze proto fiakry potkáme ještě v 50. letech 20. století.
Za den si vydělá na jízdu
Obrázek světce Fiacra ve Francii malují na kočáry, protože jim má pomoci zabránit úrazu při jízdě. Vozy mají uspokojit hlavně potřeby měšťanů, vojákům a královskému služebnictvu zakazují je využívat, protože mají vlastní. Pravý důvod zákazu ale hledejme jinde. Nebylo vhodné, aby se stýkali s jinými společenskými vrstvami.
Levnější variantou než fiakr (ve Francii asi 5 sous) je drožka s jedním koněm, kterou si oblíbili hlavně v Londýně. Vejdou se do ní dva lidé a slouží hlavně k pohodlné cestě z nádraží a naopak.
V Praze se první z nich objevují v roce 1845 a nabízejí taxu 40 krejcarů za hodinu jízdy (přibližně tolik si denně vydělá tovaryš).
Horníci si pomáhají kolejnicemi
Mezery mezi kameny jako oporu pro vedení kol vozů sice známe už z ulic starého Říma, ale za vznik předchůdce koněspřežky můžeme poděkovat až důlní těžbě.
Nosit necky s rudou po terénních nerovnostech je totiž nepohodlné, proto si horníci z okolí saského Freibergu už v 16. století pomáhají kolejnicemi z trámů.
Posadit vůz tažený koňmi na koleje napadne teprve inženýra Františka Antonína Gerstnera (1795-1840). Projektuje první evropskou koněspřežku z Českých Budějovic do rakouského Lince, i když by nejraději použil lokomotivy.
V nepříliš pokrokové rakouské monarchii ale neuspěje a musí se při jejím zprovoznění v roce 1832 spokojit jenom s koňmi.
Dvě třídy vozů
Skvělé zkušenosti s koňkou vedou Gerstnera k přesvědčení, že vozy se hodí i pro místní dopravu ve velkých městech. V roce 1840 buduje ve vídeňské čtvrti Brigittenau trať dlouhou rovných 1,8 kilometrů.
Jízda se mezi Vídeňáky stane velmi populární, vede totiž k zábavnímu podniku Colosseum.
Ve vídeňské koňce se poprvé objevují dvě vozové třídy. Bohatší cestující si v první třídě za 10 krejcarů mohou užívat pohodlnějších pérovaných sedadel, chudší se musí spokojit s druhou třídou.
V ní sice zaplatí jenom 6 krejcarů, ale od tvrdých sedadel si otlačí zadek. Mistr tesař by se druhou třídou za svůj týdenní plat svezl desetkrát.