Slabší povahy by na jejím místě už dávno rezignovaly na život. Ji ale nějaká ta facka od osudu nerozhází. Bette Davisová není z cukru. S hromadou talentu, drzým kukučem a jazykem ostrým jako břitva si razí cestu mezi legendy stříbrného plátna.

Když v roce 1999 sestaví Americký filmový institut žebříček největších hvězd zlaté hollywoodské éry, obsadí mezi ženami druhé místo. Hned za Katharine Hepburnovou (1907–2003). V rolích často nachází sama sebe.

Na plátně i v životě umí být nesnesitelnou, nevychovanou megerou, sršící cynismem. Její odzbrojující upřímnost jí nadělá spoustu nepřátel. Jenže ona se prostě přetvařovat neumí.

Vy že jste herečka?

První etapa výpravy za slávou a obdivem je pořádně trnitá. Když v roce 1930 dorazí jako nadějný herecký talent do Hollywoodu, marně na nádraží hledá člověka ze studia Universal, který jí měl přijít naproti.

Později se ukáže, že tam na ni skutečně čekal, protože ale neviděl nikoho, kdo by vypadal jako herečka, zase odešel. Bette Davisová (1908–1989) skutečně tak trochu mate vzhledem. Je jiná než tehdejší hvězdičky.

Není prvoplánovou kráskou, v očích má ale něco neobyčejného. Právě oči jí dost možná zachrání kariéru. První kamerovky totiž dopadnou bídně a další dny to není o moc lepší.

Ty její oči…

Šéf studia ji proto hodlá posadit na první vlak zpátky domů, kameraman Karl Freund (1890–1969) se ale za Bette přimluví s tím, že „ty její krásné oči by se hodily do chystaného filmu Špatná sestra (1931)“. Jenže ten skončí jako propadák, stejně jako několik dalších filmů, ve kterých se v příštích měsících mihne.

Davisová ale neskládá zbraně. To prostě nemá v povaze. Stejně jako lovení rolí přes postel. Klidně si střihne nesympatické mrchy, které jiné kolegyně odmítají. Bette je ale považuje za příležitost ukázat rozsah svých hereckých dovedností.

Poražená vítězka

Hned svou první nominaci na Oscara za film Nebezpečná (1935) promění ve vítězství. A tři roky nato už má sošky dvě. Zatímco v práci jí to šlape, doma to taková sláva není.

První manžel je panovačný hňup, který se nikdy nesrovná s tím, že vydělává míň než ona.

Dokonce jí nedovolí koupit vysněný dům, dokud na něj nebude mít taky. Bette navíc dvakrát potratí jeho dítě. A do toho ten soud. V polovině 30. let ji zažaluje studio Warner Bros., když navzdory smlouvě odjede točit ke konkurenci do Anglie.

Spor sice Davisová prohraje, od soudu přesto odejde jako vítěz. Od studia následně dostane daleko větší uměleckou svobodu, a tak může směle vykročit do nejúspěšnějšího období své kariéry. Oscarové nominace se jenom hrnou.

Bette, postrach okolí

Nakonec jich sesbírá deset (naposledy v roce 1962), což se do té doby nikomu nepovedlo. V zákulisí přitom není zrovna populární. Každému vpálí, co si myslí. Je jedno, jestli jde o pohlavára věhlasného studia, režiséra nebo kolegyni v šatně. Pověstné jsou její spory s Joan Crawfordovou (1904–1977).

„Byla jsem vyhlášeným postrachem. Při budování své kariéry jsem byla nesnesitelně hrubá a nevychovaná. Neměla jsem čas na zdvořilosti.

Řekla jsem to, co jsem měla na jazyku, a ne vždy to bylo publikovatelné,“ vzpomíná později s potutelným úsměvem.

Osud si s ní hraje

Ani halda cen a chvála obecenstva jí ale nepomůže se zákeřnostmi, které pro ni nachystá osud. S druhým manželem, restauratérem Arthurem Farnsworthem, přijdou další tři potraty. V srpnu 1943 se navíc Farnsworth zhroutí při procházce a dva dny nato umírá.

Vysněné dítě, dcerku Barbaru, se jí podaří zplodit až se třetím manželem Williamem Sherrym. Ani tohle manželství ovšem nevydrží.

A stejně dopadne i to čtvrté, s hercem Garym Merrillem, který jí místo polibků dává facky. Aby toho nebylo málo, tak jí v roce 1983 diagnostikují rakovinu prsu.

Podrobí se oboustranné mastektomii, jenže dva týdny po operaci dostane mrtvici, po které zůstane částečně ochrnutá. Přesto se dokáže vrátit před kameru.

Ze scény i ze světa nadobro zmizí až 6. října 1989, kdy její statečné srdce naposledy dunivě udeří a pak se zastaví.