Je to zrádce, slyší Jan Lucemburské o Jindřichovi z Lipé. Jenže když ho uvězní na hradě Týřov, najednou pochopí, jak málo si česká šlechta svého panovníka váží. Nakonec ho ale propouští a netrvá dlouho a opět mu svěřuje úřad podkomořího.
Sotva na podzim 1310 překročí hranice země vojsko Jana Lucemburského (1296–1346), připojí se k němu u Kutné Hory i Jindřich z Lipé (1275–1329). Ačkoli není snadné proniknout do okruhu vladařových rádců, jemu se to podaří.
Mezi českými zemskými úředníky získává nejvyšší postavení, když zastává úřad maršálka a podkomořího.
Pán z Lipé vyniká dobrým nosem na peníze a nemá žádné ohledy.
Jistý si svým velkým majetkem a „účinnou podporou početných příbuzných, pokračoval ve své víceméně nezávislé politice, v níž byl král jenom okrajovou figurou,“ objasňuje šlechticovy postoje současný historik Miloslav Sovadina.
Příliš velké sebevědomí
Podkomoří se cítí tak silný, že panovníkovi klidně předloží seznam pohledávek vůči němu, které mu vznikly při výkonu úřadu a „družina panošů a rytířů, která ho provázela, napřed i vzadu, stala se mnohem četnější než králova,“ doplňuje jízlivě zbraslavský kronikář Petr Žitavský (1260/1275–1339).
Krále pobízí, aby utrácel. To se to hýří, když to není z jeho kapsy… „Příliš si vyskakuje. Zkroťte ho trochu,“ našeptává Janovi jeho suita.
Zřejmě proto Jindřich 28. června 1311 ještě jako podkomoří předsedá soudu, ale už 5. července ho střídá Walter z Castellu.
Panovníkovy černé myšlenky
Očerňující pověsti:
„Zradil a opustil přece už dva krále – Rudolfa Habsburského a Jindřicha Korutanského,“ účinkují, a když se k nátlaku přidá i spojenectví královny Elišky Přemyslovny (1292–1330) a Jindřichova nepřítele Viléma Zajíce z Valdeka (asi před 1289–1319), Jan se lekne.
„Co kdyby mne chtěl zbavit trůnu?,“ nedají mu myšlenky spát. Pro jistotu nechá Jindřicha 26. října 1315 zatknout a uvěznit na hradě Týřově. Jenže Ronovci, z jejichž rodu pán z Lipé pochází, protestují a Lucemburk zjišťuje, jak malou má u české šlechty podporu…
Protivník se mění v přítele
Pro klid v zemi vězně v dubnu 1316 propouští. Jindřich ale hned navazuje kontakty s Habsburky, vždyť jeho milenka Eliška Rejčka (1288–1335) je vdovou po Rudolfovi, jednom z nich.
Teď se ovšem dostává do hry i habsburský boj o římskou korunu, což se nelíbí římskému králi Ludvíku IV. Bavorovi (1282/1287–1347). Je v jeho zájmu, aby nepřátele usmířil, což se mu podařilo v dubnu 1318 v Domažlicích.
Tehdy Jindřich dostal zpátky úřad podkomořího a „Janovi vydatně napomohl v potlačení další vzpoury již následujícího roku,“ vysvětluje současný historik Tomáš Borovský.
Poslední léta svého života (1320–1329) tráví Jindřich v Brně s Eliškou jako moravský zemský hejtman „stranou bouřlivých událostí, v uvážlivé správě svěřené země,“ doplňuje Borovský.
