Máte jeho smrt na svědomí. Vylučuji vás proto z církve,“ obviňuje roku 1238 magdeburský arcibiskup nového tamějšího probošta Bruna ze Schauenburku. Při zmatcích kolem volby totiž na následky zranění umírá jeho protikandidát.

Smrt se nikdy nevysvětlila, a tak dodnes není úplně jasné, jestli začátek kariéry Bruna ze Schauenburku (asi 1205–1281), pravé ruky českého krále Přemysla Otakara II. (1233–1278), neprovázela vražda.

Mladý probošt proto odchází k papežskému dvoru, kde dosáhne u Inocence IV. (1195–1254) nejenom odpuštění, ale dokonce obrovské obliby! Muži v pozadí českých panovníků to nikdy neměli lehké. Intrikám nejenom museli čelit, ale mnohdy je sami vytvářeli…

Papežský tábor posiluje

Hlava církve Inocenc IV.  si pomoci probošta Bruna, hraběte ze Schauenburku, při organizování koncilu (sněm biskupů – pozn. red.) v roce 1244 cení natolik, že ho jmenuje svým kaplanem a počítá s ním na biskupský stolec v Olomouci.

Jak píše současný historik František Valdštýn, dvůr českého krále Václava I. (1205–1253) ze jmenování nového biskupa v září 1245 nejásá, protože „vnímali i jeho politickou motivaci – posílení vlivu papežského tábora proti Štaufům (dynastie římskoněmeckých králů vládnoucí v letech 1138–1254 – pozn. red.)“.

Václav totiž dával přednost odvolanému biskupovi Konrádovi z Friedberku (†1247), přívrženci císaře Fridricha II. Štaufského (1194–1250), který byl se Svatým stolcem na kordy.

Kralevic pod dozorem

Králova sestra Anežka (1211–1282) proto nasadí všechny své přesvědčovací schopnosti, aby její bratr dovolil Brunovi ujmout se svého úřadu. Jak se později ukáže, král toho nebude litovat.

Když nový biskup v prosinci 1247 přijíždí do Olomouce, domácí šlechta v čele s Václavovým synem, pozdějším králem Přemyslem Otakarem II., se bouří proti panovníkovi.

Schauenburk se staví na Václavovu a má velkou zásluhu na urovnání sporu, který skončí, když v září 1249 otec přizná synovi titul moravského markraběte. „Dávejte na jeho činy bedlivý pozor,“ klade Václav Brunovi na srdce synovu budoucnost.

Papež na požadavky kašle

Biskup ale umí jednat s lidmi a Přemyslovi tedy dozor nevadí. Naopak, spřátelí se tolik, že po otcově smrti v září 1253 považuje Bruna za nepostradatelného.

Ten v roce 1254 jako panovníkův vyslanec sjednává mír s uherským králem Bélou IV. (1206–1270). Dvakrát, na přelomu let 1254/1255 a 1267/1268, vyráží po králově boku proti Prusům.

Cílem výprav je získat část Pobaltí a podřídit toto území olomoucké správě. Přitom chtějí povýšit zdejší biskupství na arcibiskupství. Neúspěšně.

„Zprávy z Věčného města zvěstovaly, že papež Klement IV. projevuje jen velmi malou ochotu vyjít Přemyslu Otakarovi vstříc…,“ komentuje situaci současný historik Jan Libor.

Na Habsburka nestačí

Po uherském tažení a bitvě u Kressenbrunu v roce 1260 vede Schauenburk českou mírovou delegaci a s národem Kumánů se znovu potýká i v letech 1271–1273. Mnohem větší nebezpečí ale přichází s volbou hraběte Rudolfa Habsburského (1218–1291) římským králem v říjnu 1273. Přemysl ji nechce uznat, Rudolf zase napadá jeho právo vlastnictví rakouských zemí.

Na koncilu ve francouzském Lyonu v květnu 1274 Bruno hájí Přemyslovy zájmy před papežem Řehořem X. (1210–1276). Marně, na Rudolfovu moc a jeho spojence je krátký.

Po Přemyslově smrti v bitvě u Suchých Krut roku 1278 se alespoň snaží až do své smrti v roce 1281 udržet Moravu pod svojí správou.