„Hloupě jsme naletěli. Měli jsme zůstat doma,“ vyčítá unavená žena v šátku vousatému muži. Sedí na pařezu v lese a dojídají poslední patku chleba. Teď už nemají nic a o další jídlo budou za pomoc na poli muset poprosit sedláky. Domů do Čech je čeká pěkně dlouhá pěší cesta.

Když v roce 1823 oba se zatajeným dechem poslouchali agenta, který je lákal, aby šli pracovat pro obchodníka se dřevem Magyarlyho, uvěřili mu. „Dobře si vyděláte.

Dříví na stavbu domů dostanete zdarma, navíc k tomu dvě jitra (11 510 m2) pole, na nichž můžete sami hospodařit,“ přesvědčil je charismatický muž a zlákal k více než tisícikilometrové cestě na samotné hranice rakouské říše. Jenže realita se od pohádky lišila.

„Jisté je, že Magyarly své sliby nedodržel a že se přesídlenci ocitli v krajní nouzi,“ píše současný český etnolog Radim Urbánek.

Neodolatelná nabídka

Podnikatel Magyarly si začátkem 18. století najímá kolem města Oravice (dnes v jihozápadním Rumunsku, oblast Banát) za minimální cenu lesy. Pokácené dřevo chce draze prodávat a půdu, která tím získá na hodnotě, dávat zpátky vládě.

Jenže v lesích potkává jenom divokou zvěř. Široko daleko žádný zručný dělník, který by kácel a sekal stromy, natož zkušený dřevař.

Zaplatí si proto agenty, kteří vyrážejí do hornatých lesních oblastí jihozápadních Čech, protože zdejší krajina je podobná té v Jižnímu Banátu. Pro lidi bez práce zní jejich nabídka jako rajská hudba.

Dvouměsíční krušná cesta

Z okolí Plzně a Klatov se na cestu vydávají dělníci z hor, dřevaři, truhláři, tesaři i kováři. Z domova je vyhání bída. Berou s sebou ženy, děti i staré rodiče. Všechny své věci včetně nářadí narovnají na vozy a přikryjí silnými rohožemi.

Pobídnou zapřažené voly a může se jet. Přes České Budějovice míří na Vídeň a dál Uhrami až do cíle. Čeká je více než dva měsíce cesty, při které je provází nepřízeň počasí, často i nemoci a hlad. Útrapy dlouhého putování někteří nepřežijí.

Bydlí v zemi

Mazaný dřevařský obchodník má dvě dcery, Elisabeth a Helenu. Po nich pojmenuje své nové kolonie. Vesnici Svatá Alžběta (zanikla v roce 1847 kvůli nedostatku vody) zakládá v roce 1823, v letech 1824–1825 asi třičtvrtě hodiny cesty dále Svatou Helenu.

V prvních dvou skupinách přichází 52 rodin a usazuje se ve Svaté Alžbětě, dalších 28 rodin přichází později ve třetí skupině a zabydlí se ve Svaté Heleně.

„Čeští přistěhovalci byli přivedeni na površí Poiana Alibegului a tam, v hustém, velikém pralese se jim řeklo, aby si každý vyhlédl vhodné místo a započal s kácením lesů. Nejdříve si postavili hliněné boudy částečně ležící v zemi.

Střecha nad zemí byla ze syrových trámů, na které se naházela země a drny. V jedné takovéto boudě bydlelo 5-6 osob, často i více,“ vypráví Jindřich Slögl (1878–1953), rodák z obce Svatá Helena.

Neušetří ani ženy a děti

Celým krajem je od časného rána až do pozdního večera slyšet sekání, řezání a štípání dřeva. „Počáteční práce na políčkách po odstranění kmenů byly konány ženami a dětmi. Muži museli chodit do lesů na výdělky – na sáhy.

Ženy musely stráně okopat a zrýt, kořeny vytahat a odstranit kamení. Na zádech nosily semena a mrvu,“ líčí R. Urban v knize Čechoslováci v Rumunsku, že ani ženy s dětmi to neměly jednoduché.

Na závěr dne se všichni scházejí u ohně, na kterém si opečou skromnou večeři. V roce 1826 ovšem Magyarlymu končí smlouva s vojenskou správou. Zastavuje těžbu dřeva, zmizí pryč z kraje a vystěhovalce nechá napospas osudu. Co teď?

Všichni ze dne na den přicházejí o zdroj příjmů. Ostřílené Čechy ale hned tak něco nerozhází. V květnu 1826 se vypraví na vojenské velitelství ve městě Karansebeši. Plukovníka Drasenoviče žádají o vstup k pohraničníkům.

Ten jim ochotně vyhoví, protože v řídce osídleném kraji má vojenských sil nedostatek. Když s novými pohraničníky získá dobré zkušenosti, rozhodne: „Zdejší kraj budou kolonizovat Češi.“