„Ještě doutná,“ podrbe se na hlavě horník Emanuel Kříž při pohledu na knot svého olejového kahanu, který právě zahodil. Jemu a jeho druhům končí ranní směna na příbramském dole Marie a chystají se vyfárat na povrch.
Ještě 15 minut pro jistotu počkají, zda zapadlý knot nezažehne oheň, a pak se s klidným svědomím krátce před polednem 31. května 1892 vydávají vzhůru.
Na jejich postupu není nic divného. „Dělali to tak všichni den co den desítky let a nikdy se nic nestalo. Zdejší doly měly a mají, na rozdíl od uhelných revírů, nevýbušné prostředí, bezprostřední ohrožení ohněm nehrozilo.
Navíc v podzemí bylo vlhko,“ vysvětluje současný ředitel Hornického muzea v Příbrami Josef Velfl. Z březohorských rudných dolů v Příbrami tehdy pochází 90 procent veškeré rakousko-uherské produkce stříbra a olova.
Pracují zde vyhlášení odborníci, funguje nejmodernější technika a jsou pýchou monarchie. Jen na bezpečnost práce se tu ještě příliš nehledí…
Poslušně hlásím…
Je krásný slunečný den. Na horníky, jdoucí na odpolední směnu, ale čeká tma v hloubce kolem 1000 metrů pod zemí. Jak s nimi přepravní klec klesá stále níž, náhle si na úrovni 29. patra dolu všimnou plamenů. Ty už zachvátily výdřevu dolu.
Okamžitě zamíří opět za světlem a požár nahlásí v závodní kanceláři. Je zhruba půl druhé odpoledne. Zpráva rychle letí mezi úředníky jednotlivých březohorských dolů, které jsou mezi sebou navzájem propojeny šachtami.
„Poslušně hlásím, že na 29. obzoru Mariánského dolu vypukl požár a pravděpodobně také výdřeva dolu jest zachvácena,“ naškrábe v rychlosti na papír tužkou vzkaz pro nadřízeného správce postiženého dolu Hugo Grögler.
V té chvíli v pěti hlavních březohorských dolech pracuje 835 horníků. Časová prodleva od vypuknutí požáru k jeho ohlášení byla sama o sobě dlouhá. Teď složitě letí zpráva k mužům v podzemí. Řada z nich nad varováním mávne rukou. Nikdy se tu s ohněm nepotýkali.
Věří, že jde o menší incident a klidně pokračují v práci. To se jim stane osudným…
Poslední vzkaz
Důl Marie je už v jednom plameni. Oheň roztaví lana klecí a zcela zničí stoupací stroj. Pokus o hašení akorát žene kouř do dalších šachet a jedovaté plyny se šíří do ostatních dolů. Část horníků uhoří, ale drtivá většina umírá na otravu.
Začíná to bolestmi hlavy, pak na ně přicházejí mdloby… Marně se snaží dostat do stoupacího zařízení. Nejsou schopni nastoupit nebo se na něm udržet. Padají do hloubky pod nimi nebo se jejich těla trhají o stěny důlní jámy s tím, jak stroj stoupá vzhůru.
Ti, co zůstávají v podzemí, z posledních sil píšou vzkazy svým blízkým na vše, co mají po ruce.
„Moje drahá matko a moje drahá manželko, já se s vámi loučím,“ začíná vzkaz horníka Františka Lišky. „Jestli jsem vám komu ublížil, odpusťte mi,“ pokračuje. Jiné zápisky mají povahu poslední vůle:
„S Bohem všecko skládám na tebe, drahá manželko… Tu almužnu, co máš, o tom víš, dlužen nejsem nikdež než Bartošovi asi 40 kr., u nás za ňáký litr piva, víc nikdež nic. Soukup František.“
Zdař bůh
Kolem dolu Marie se zatím srocují rodinní příslušníci horníků i zvědavci. Ženy usedavě pláčou, jiné upadají do mdlob, když stoupací zařízení vyváží na povrch zohavená těla.
Jiné s napětím sledují hrstku odvážných mužů, kteří se s šátkem, namočeným v octu, přes obličej vydávají zpět do podzemí na pomoc kamarádům. Při důlním neštěstí, do té doby největším v Evropě, umírá celkem 319 horníků.
Zůstává po nich 286 vdov a skoro tisícovka sirotků. „Zdař bůh na poslední šichtě,“ uzavírá svou smuteční řeč mluvčí při pohřbu části obětí následujícího dne na příbramském hřbitově.
