V roce 1408 si Barbora Cellská bere o 22 let staršího českého krále Zikmunda Lucemburského. Nadšení mladé nevěsty ale střídá zklamání ze Zikmundovy nestálosti. Díky své živočišné povaze se ovšem brzy začíná řídit jeho příkladem.
Najde si milence a stává se ženou, o které se později říká, že „čím je blíže hrobu, tím více touží po mužích…“
Podobu Barbory Cellské (139/95 – 1451), dcery Heřmana II. Cellského (1365 – 1435), popisuje italský diplomat Aeneas Sylvius Piccolomini (1405 – 1464), který se v roce 1458 stává papežem Piem II. Královna prý vyniká „neobyčejnou krásou, štíhlou postavou a bělostnou pletí s několika pihami.“ Také manžel Zikmund Lucemburský (1368 – 1437) je podle něj krasavec, i když má dost ošklivých vlastností:
„Oči jasné, velké čelo, duch veliký, rád pil, nadmíru cizoložil, prudké povahy, mnoho sliboval, nic nesplnil…“ Královskému páru to opravdu sluší a všichni ho obdivují.
Pro Zikmunda je manželství chytrý tah, protože bohatý rod Cellských vlastní velkou část Štýrska a má obchodní spojení na Balkán a do Itálie.
Na obzoru je skandál
Není tajemstvím, že český král Zikmund má milenky. Barbora, která je od přírody vášnivá, je proto často sama. Manžel cestuje za královskými povinnostmi, nebo si užívá s jinými ženami. Mladá královna ale není smutná. Vyřeší to jednoduše:
hledá muže, který by ji rozptýlil. V její době to není nic neobvyklého a chvíli se dokonce zdá, že to Zikmundovi příliš nevadí. „Cizoložník promíjí cizoložnici“, komentuje to Piccolomini.
Problém je v tom, že informace o Barbořině vztahu s rytířem Janem z Wallenrodu neskončí šeptáním na královském dvoře, ale proniknou ven. A to znamená skandál!
„Její Výsost se nemůže chovat tak pobuřujícím způsobem!“, vyčte jí její manžel. Sám má sice spoustu avantýr, jenže co se toleruje královi, už je nepřípustné pro královnu.
Zikmund ji proto i s jejich malou dcerou Alžbětou Lucemburskou (1409 – 1442) vypoví v roce 1419 na několik měsíců na pusztu (maďarsky pustina) u Velkého Varadína (dnes Oradea v Rumunsku). Není to ale jediný důvod, proč ji posílá pryč.
Barbora touží po moci a manželovi se plete do vlády. Králi dojde trpělivost a sebere jí i její příjmy 20 000 zlatých ročně. Ovšem Barbora je dost bohatá, a tak jí to nijak zvlášť nevadí.
O smíření rozhádaných rodičů se snaží i jejich desetiletá dcera, kterou má Zikmund rád.
Předhánějí jeden druhého
Oba manželé si dělají, co chtějí. Jejich životní styl se hodí víc pro renesanční italská knížata, než pro katolický středověký panovnický dvůr. Když se Zikmund vydává v roce 1420 na křížovou výpravu do Čech, doprovází ho víc prostitutek než kněží.
I v roce 1435 je ještě při síle a při jeho návštěvě v německém Ulmu mu dávají k dispozici celý místní nevěstinec! Král to umí ocenit a radním písemně poděkuje.
Jeho milenkou se po smrti svého manžela Václava IV. v roce 1419 stává i švagrová, vdova Žofie Bavorská (1376 – 1425). Jejich milostný poměr neujde pozornosti a krále napadá i protihusitský leták od anonymního autora:
„S cizoložnými zvolil jsi úděl svůj. Neslyšel jsi, jak křtitel Kristův praví Herodovi: Není Tobě dovoleno mít ženu bratra svého!“ Ovšem ani Barbora nezůstane pozadu.
Pořídí si sbírku milenců, ve které nechybí například kurfiřt Fridrich Hohenzollernský (1371 – 1440) nebo vévoda Arnošt Habsburský (1377 – 1424).
Moje žena je moje banka
Barbora to ale se svým manželem umí, a proto se nakonec usmíří. Ostatně politika je politika a kvůli dobré pověsti není vhodné mít zapuzenou královnu.
V roce 1427 jí Zikmund dokonce svěří dohled nad městy, kde se v Horních Uhrách (dnešní Slovensko) těží stříbro, zlato a měď. Královna má podnikatelského ducha a peníze z těžby se jí pěkně množí. Na středním Slovensku si za ně nechává vybudovat 30 hradů!
I když už se manželé nepotkávají v ložnici, spojují je peníze. Zikmund, věčně zadlužený kvůli husitským válkám, si od své ženy půjčuje peníze, nebo jí zastavuje královské hrady.
