„Pořád jenom maluješ. Kdyby ses raději hleděla dobře provdat. Nápadníků máš víc než dost. Nikdo ti ale není po chuti“, vyčítá matka své dceři. Zdeňka ale ví své: umění je pro ni víc než vaření obědů pro manžela.
Zdeňka Braunerová (1858-1934) a její o dva roky starší sestra Anna byly jako dvojčata. Sdílely spolu dobré i zlé, jedna bez druhé neudělaly ani ránu.
Společně naslouchaly diskusím v salonu jejich otce advokáta Františka Augusta Braunera (1810-1880). Mluvilo se tam česky, což bylo výjimečné. Sedávali tam František Palacký, Vojtěch Náprstek i František Ladislav Rieger. Zdeňku lákalo kreslení.
Chodila k malířce Amálii Mánesové, na Vyšší dívčí škole talent podporoval ředitel a malíř Soběslav Pinkas (1827-1901). Její skicák plnily motivy krajiny z okolí rodinného mlýna v Roztokách.
Podle bontonu měly mladé dívky zpívat, hrát na hudební nástroj nebo malovat. Ona ale nedokázala něco dělat jenom napůl, do všeho šla srdcem.
Odvážný hrdina
„Veškeré české malířství pochází od tvůrců německých nebo německy vychovaných. Je to kopie bez jakékoli tradice!“ hřímá roku 1876 na Karlově univerzitě německý historik Alfréd Woltmann (1841-1880). Atmosféra mezi českými studenty houstne.
„Takové výmysly si nenecháme líbit!“, vyženou ho. Na schodech do něj dokonce někdo strčí. Policie identifikuje pachatele. Je to osmadvacetiletý malíř Antonín Chittussi (1847-1891).
Po Praze se rychle rozkřikne, že dostal pět dnů vězení a vyhazov z akademie. Pro Zdeňku se stane hrdinou. „Přiveď ho k nám“, přemlouvá bratra Bohuslava, univerzitního studenta chemie.
Chittussi pozvání k Braunerovým na podzim roku 1876 přijal. Celý večer nadšeně mluvil o malířství. Když vycítil Zdenčin zájem, rozpálil se ještě více. Doslova mu visela na rtech. „Ty ses zamilovala“, řekla jí o pár dní později v legraci sestra Anna.
Měla pravdu. Hrdého tmavovlasého mladíka si Zdeňka volí za svého výtvarného učitele. On souhlasí. „Rozhodla jsem se, že malířství bude mým posláním“, oznámí nekompromisně rodičům v lednu 1877. Jaro v Roztokách 1877 hýřilo odstíny zelené.
Oba při procházkách obdivovali přírodu, kreslili a malovali. Projevy citu? Pod přísným dozorem maminky Braunerové zbyly jenom nenápadné pohledy a kradmá gesta. „Kýťa“, jak mu přezdívá, chválí její pokroky:
„Umíte se dobře dívat kolem sebe a odhadnout vzdálenost. Musíte se ale naučit ladit barvy.“
Svobodu si vzít nedám!
Chce mu být stále nablízku, ale žádostí o ruku ji přesto zaskočil. „Právě po tomhle okamžiku jsem toužila,“ uvědomuje si. Očekávaný pocit štěstí ale nepřichází. Miluje ho, ale na prvním místě je pro ni malování. „Umělec potřebuje svobodu.
Byli bychom si vzájemně přítěží,“ říká mu otevřeně koncem roku 1878. „Ztratil jsem snad vaši důvěru? Co je toho příčinou?,“ zoufá si Chittussi. „Moje povaha. Nenalezla bych klid pro tvorbu.“ Rozejdou se jako přátelé. Cit ale nikdy zcela nevychladl – jeho smrt roku 1891 ji bolestně zasáhne.
Básník Julius Zeyer (1841-1901) jako by byl myšlenkami trochu ve snách. Seznámila se s ním na literárním večeru roku 1882. Možná právě jakási nedosažitelnost jí na něm tolik imponovala. Na literární debaty s ním se těšila celou svou bytostí.
Někdy býval zamlklý, ale svůj střízlivý úsudek vždy uměl vyjádřit v pravý čas. Jeho názorům přikládala velkou váhu. Chodila do společnosti jenom proto, aby se s ním mohla setkat. Zklamaná se vracela, když nepřišel.
Smutnila, když jí„Ulišek“ odjížděl do ciziny a dlouho nepsal. Jejich vztah ale zůstal platonický. Zeyera možná přitahovali muži…
Nejsou si souzeni
V roce 1894 se seznámila s Vilémem Mrštíkem (1863-1912). Spisovatel se od počátku netajil citovým vzplanutím k ní. Ona na tom byla stejně. Prožívali svoji skutečnou „Pohádku máje“. Té knižní vtiskne Zdeňka originální grafickou úpravu.
Stanoví si dokonce i datum svatby: 20. dubna 1897. Náhle jí ale Mrštík píše: „Štěstí společného života mezi námi více nevidím. Jsou lidé neschopni manželského života, a mezi ty patříme i my.“ Taková slova ji zabolela. Propláče celé dny.
Vysvětlení nenalezne ani v dalším dopise, který je dokonce plný urážek. Její lásky, mezi které patřili i spisovatel Miloš Marten a malíř Jan Zrzavý, jsou pro ni inspirující, dává se jim celá, vždy ale dostává přednost malování. Do konce života zůstává sama, ale díky mnoha přátelům nikoli osamělá.