V roce 1845 žije Irsko v míru a populace se projí až ke slušným 8 milionům obyvatel. O pár let později zbudou v zemi vybydlené vesnice a necelých 5 milionů zbědovaných duší. Přes milion vyhladověl k smrti, zbytek emigroval ze země. A viník všeho nemůže být nenápadnější.

V očích svého britského souseda jsou Irové nuzný a necivilizovaný národ. Přesto patří k nejvyšším, nejzdravějším a nejplodnějším „chudákům“ v Evropě. Za svou statnost vděčí své dietě: „Rolníci jedí tři jídla denně.

Brambory ke snídani, brambory k obědu a brambory k večeři,“ vysvětluje historik Patrick Campbell. Původně okrasná rostlina na zahrádkách šlechty se stane obživou 60 procent irské populace.

V srpnu a září roku 1845 ovšem brambory začínají hnít v půdě a ty vyorané se doslova rozpouštějí nevěřícím farmářům před očima. Zatím nikdo netuší, že původcem je bramborová plíseň (Phytophthora infestans), která se rozšíří vzduchem z Mexika.

Z bláta do katastrofy

Není co jíst ani co zasít. Plíseň se šíří zemí rychlostí 80 kilometrů za týden a ničí každou bramboru, která se jí postaví do cesty. K hladu se přidají epidemie a neobyčejně tuhá zima.

V Irsku, kde se studené měsíce často obejdou bez sněhu, zuří jedna vánice za druhou a zanechává domy po komíny zasypané sněhem. K přírodní katastrofě se přidá i jedna politická.

Volby 1847 vyhrají liberálové v čele s Johnem Russellem (1792–1878), kteří začnou prosazovat novou politiku typu „ono to nějak dopadne“. Brání se tím, že by neuváženou pomocí neradi podkopali irskou podnikavost.

Za celou dobu nepošle britská vláda do země jedinou dodávku potravin. „Ať se Irové postarají o Iry,“ zní program.

Černá 47´

A tak se Irové začnou starat – v přístavech rozdmýchají boj o lodě naložené irským ovsem, který nepřestává proudit do Anglie. Jediná věc, o kterou není nouze, jsou anglické vojenské posádky.

„Pro boha svatého, ať nám posílají jídlo místo vojáků!“ lomí rukama Irové. Panika je na místě. Nastává rok 1847, v lidovém vyprávění znám jako Černá 47´. Nejhorší okamžik celého Velkého hladomoru.

„Šest otřesných kostlivců se choulí v rohu na špinavé slámě. Podle tichého bědování jsem poznal, že jsou naživu – čtyři děti, žena a to, co bývalo mužem. Do pár minut jsem byl obklopen nejméně 200 takovými fantomy.

Jejich démonické sténání stále slyším v uších,“ popisuje smírčí soudce z Korku Nicholas Cummins hrozivou inspekci oblasti Skibbereen.

Země zaslíbená

Když hlad nedokážou porazit, rozhodnou se mu utéct. Irové usedají na rozvrzané bárky a vydávají se na dlouhou cestu do Severní Ameriky, Británie nebo Austrálie. Jsou ale už tak zesláblí a prolezlí nemocemi, že se lodím začne říkat plovoucí rakve.

Úmrtní bilance je strašlivá – během cesty zemře každý pátý Ir. Dýchavičné a pobledlé osadníky má například kanadská správa v úmyslu podrobit karanténě.

Další dny na zavšivených lehátkách ve společnosti tyfu, úplavice a cholery se ovšem ukážou být pro mnohé z nich příliš.

Irské kořeny

Stovky těl jsou házeny přes palubu a kazí vzduch i kolorit přístavu. Za takové situace úřady na karanténu rezignují. Kanadská města tak zaplaví příval imigrantů – často negramotných, bez peněz, podvyživených, s jedinou dovedností, a to pěstování brambor.

Do roku 1851 je polovina obyvatel kanadského Toronta irská. Díky této migraci má dnes 40 milionů Američanů irský původ. Z Irska kdysi připlují také předci prezidenta Johna F. Kennedyho nebo podnikatele Henryho Forda.