Jakmile vnikne do krevního řečiště, jde viru vztekliny o jedinou věc – dostat se do mozku. Pokud není včas zastaven, způsobí akutní zánět mozkové tkáně. V tomto momentě už je na léčbu pozdě, následuje smrt.

Buď v tichosti a apatii, mnohem častěji ale v silných křečích a nepředstavitelné bolesti.

Začne to jako chřipka. Bolest hlavy a krku doprovází zimnice a nevolnost. Následuje hydrofobie, strach z vody. Pacient trpí žízní, kterou není schopen uhasit – tělo se při pohledu na vodu nekontrolovatelně roztřese a odmítá tekutinu polknout.

Přijdou silné křeče, záchvaty agrese a halucinace. Agonický křik přes křečí stažené hrdlo zní jako zvířecí štěkot. Muži zažívají hypersexuální chování – historické reporty mluví o případech až 30 ejakulací za jediný den.

Rakouský lékař v 18. století Gerard van Swieten poznamená, že „pacient vypustil semeno a duši ve stejný moment“. Nakonec část mozku, která zodpovídá za dýchání a oběhový systém, vypoví službu. Pacient se buď udusí, nebo zemře na selhání srdce.

Každá rada drahá

Nemoc je dlouho naprostou záhadou. Až v roce 1804 německý vědec Georg G. Zinke poprvé dokáže, že se vzteklina přenáší slinami.

Proto například francouzský veterinář M. J. Bourrel navrhuje vytrhat všem psům zuby – vzteklé ožužlávání by kůži neprotrhlo a smrtící agent by se neroznesl. Na lepší nápad ohledně nemoci už lékař nepřijde.

Rezignovaně zhodnotí, že „vzteklina je dosud neproniknutelná vědě“, a odevzdá své dva zkušební vzteklé psy v roce 1880 do laboratoře jiného vědce – Louise Pasteura (1822–1895). Ten bude dennodenně riskovat život, aby se dobral takříkajíc jádra pudla:

„Monsieur Pasteur se nakláněl na délku prstu nad tou pěnící hlavou, kterou tlačilo k zemi několik párů rukou, aby odebral pár kapek slin do tenké trubičky,“ popisuje jeho zeť René Vallery-Radot.

Epochální vynález

V Pasteurově laboratoři může každá chyba stát život. „Na začátku každé procedury měli po ruce nabitý revolver,“ vzpomíná neteř jednoho z laborantů.

„Pokud by se někomu udál hrozný incident, ten nejkurážnější ze zbývajících by ho střelil do hlavy.“ Mikrobiologie je v té době považovaná za šarlatánství, o existenci virů se zatím nic neví, imunologie ještě neexistuje.

Přes všechny překážky je nakonec vakcína v roce 1885 kompletní. „Mluví se v celém světě o epochálním vynálezu, jenž slávu Pasteurovu pojistí na věky,“ slaví také české Národní listy.

Až do poloviny minulého století se očkuje sušeným extraktem z míchy nakažených králíků. „Bude nutno zříditi ústav, v němž by se udržovali stále vzteklí králíkové, aby látka jedová v nejrůznější síle vždy byla pohotově,“ podotýkají noviny.

Zkrocená republika

I nejobávanější strašák se nakonec dočká zastřižení drápů. Západní a střední Evropa, Austrálie s Novým Zélandem, Japonsko a další země jsou v současnosti považovány za vztekliny prosté.

Do 2. světové války jsou v Čechách a na Moravě ještě k vidění dýchaviční psi v konečném stadiu paralýzy, po válce už je vzteklina vystěhována do divočiny. V 80. letech vzteklé lišky zamoří celé území České republiky.

Pomůže až orální vakcinace v roce 1989. Dnes je Česko oficiálně považováno za zemi bez výskytu vztekliny. Nemoc ale nepřišla o všechny své trumfy. Hlavně v Asii a Africe zůstává problémem, který končí smrtí. Ročně zabije 55 000 lidí.

Očkování je zde buď drahé, nebo nedostupné. Od nepaměti je dokonalým asasínem ve službách vztekliny netopýr. Ve Spojených státech amerických je příčinou téměř všech případů přenosu vztekliny na člověka.

Jejich kousanec je tak nenápadný, že si člověk ani nevšimne, že na něm netopýr hodoval, zvláště pokud k tomu dojde v noci během spánku.

Kómatem k přežití

Netopýr v roce 2004 kousne také 15letou Američanku Jeannu Gieseovou. Do nemocnice se dostává až v momentě, kdy virus napadne mozek. Tisíce let zkušeností říkají, že Jeanna nemá šanci přežít.

Pediatr nemocnice ve Wisconsinu Rodney Willoughby toho o vzteklině mnoho neví. „Všechno, co jsem potřeboval ke zkouškám vědět, bylo, že je ve 100 procentech případů smrtelná,“ říká. Možná proto se rozhodne Jeannu zachránit.

Uvede ji do umělého spánku, aby imunita dostala čas se s virem vypořádat dřív, než mozek rezignuje na obstarávání životních funkcí. Po 10 dnech v kómatu se Jeanna začne probouzet, další dva roky rehabilituje z destrukčních následků léčby.

Stane se nicméně prvním doloženým člověkem, který přežije vzteklinu bez obdržení vakcíny.

Slepá ulička?

Léčba vztekliny kómatem podle doktora Willoughbyho, tzv. Milwaukee protokol, má být největším přelomem ve virologii od doby Pasteura. Zachrání od jisté smrti pět dalších lidí, u čtyř desítek selže a v roce 2016 je označena za selhání.

„Jeden pacient, který v kómatu zemře, stojí stejně jako očkování pro 16 000 dětí v Asii,“ tvrdí kritici. Jistá část zvířat se prý ze vztekliny samovolně vyléčí, proč by tedy nemohl i člověk?

Zastánci tohoto tvrzení se odvolávají na případ 17leté dívky z Texasu. V roce 2009 onemocní vzteklinou, její symptomy ale spontánně odezní a dívka se bez následků uzdraví. Její jméno se v dokumentaci nemocnice ztratilo.