Desítky mužů se lopotí v africké savaně. Vedro je k zalknutí. Po vodě ani památky. Ještě kousek a 12metrový motorový člun přepraví přes skalní vyvýšeninu, která jim leží v cestě. Pak přichází na řadu druhá loď.

Domorodci, kteří jejich počínaní se čluny v africkém vnitrozemí pozorují, po sobě významně pokukují. Takovou atrakci, jako britská armáda na podzim 1915, už jim dlouho nikdo nenabídl…

První světová válka zuří v Evropě naplno a ani černý kontinent nezůstává pozadu. Němci v listopadu 1914 se svými třemi po zuby ozbrojenými parními loděmi ovládli jezero Tanganiku.

Z jeho hladiny útočí na Belgické Kongo (současná Demokratická republika Kongo) i na britský protektorát Severní Rhodesii (Zambie). „Toto strategické jezero musíme ovládnout my,“ přesvědčuje v dubnu 1915 britskou admiralitu jistý John R. Lee, znalec Afriky, zkušený lovec a veterán z druhé búrské války (1899–1902).

Admirál Sir Henry Jackson (1855–1929) pozorně naslouchá jeho plánu, jak dostat na Tanganiku dva lehké a rychlé motorové čluny.

Admiralita nakonec dává smělému plánu zelenou. „Ostatně je to povinnost a tradice, aby se Královské námořnictvo postavilo nepříteli všude, kde je jen trochu vody,“ poznamenává Jackson.

Lodě plují po souši

O tom, že nadcházející akce nebude zcela ve středu britských zájmů, ovšem svědčí výběr jejího velitele. Přinejmenším je zvláštní.

Nejenže si Geoffrey Spicer-Simson (1876–1947) potrpí na nošení kiltu v khaki barvě, ale má za sebou i pár nepěkných vojenských malérů. Přesto se v půli června 1915 vydává na plavbu s HMS Mimi a HMS Toutou.

Do Kapského města běží vše jako po drátkách. Pak ale výpravu čeká ještě 4800 kilometrů dlouhá cesta k jezeru Tanganika. Kus urazí po kolejích. Ty však náhle končí a Spicer-Simsonovi muži si musejí poradit sami. S vypětím všech sil stěhují oba čluny po souši. Až na sklonku října 1915 se ocitají u břehů Tanganiky.

Nepovedená noční návštěva

„Něco se chystá,“ tuší posádky německých lodí na jezeře. „Zjistěte, co se dá,“ pověřuje riskantním úkolem  kapitán Gustav Zimmer poručíka Joba Rosenthala, velitele německého plavidla Kingani.

Ten svoji loď nasměruje k přístavu Albertville (dnes konžská Kalemie), který leží na západním břehu Tanganiky. Tuto oblast drží ve svých rukou Belgičané, kteří se již dříve dohodli s Brity na spolupráci.

I když Kingani po několik dní nepozorovaně krouží kolem, Rosenthal stále neví nic.

Jedné tmavé noci se proto rozhodne sám vklouznout do vody a doplavat na břeh. „To je neuvěřitelné!“ žasne zakrátko. Kromě HMS Mimi a HMS Toutou naráží na vojenský tábor, nad nímž vlaje britská vlajka.

Nad jednou z chatrčí se dokonce tyčí i ta admirálská – Spicer-Simson je zkrátka podivín, který na ní trvá, i když mu admirálská hodnost rozhodně nenáleží…

Pěkně jedna po druhé 

Německému poručíkovi však nepřeje štěstí a padá do britského zajetí. Už není na co čekat, oba čluny jsou připraveny k akci. Jakmile se 26. prosince 1915 v šest hodin ráno objevuje na dohled loď Kingani, Britové se pouštějí do jejího pronásledování.

S jejich rychlostí až 35 kilometrů v hodině se s nimi Kingani nemůže měřit. Po pouhých 11 minutách je dostižena. Výstřel z britského člunu ji poškodí a nakonec donutí posádku ke kapitulaci. Podobně se vede i dalším německým plavidlům na jezeře.

Posádka lodi Hedwig von Wissmann se v únoru 1916 mylně domnívá, že se k ní blíží Belgičané. Když zjistí svůj omyl, je už pozdě. Vzdoruje všehovšudy 48 minut.

26. července 1916 jde ke dnu i Graf von Götzen, z něhož měli Britové největší respekt.