Dělnická revoluce už byla úspěšně dokončena,“ myslí si Stalin po rozpuštění Komunistické internacionály v polovině května 1943. Tóny Internacionály, která se na dvacet let stala hymnou Sovětského svazu, má proto vystřídat jiná píseň.
Dohled nad tím, aby vybrali tu správnou, si bere sám sovětský vůdce.
„Předložte svoje návrhy,“ vyzve Josif Vissarionovič Stalin (1878 – 1953) na konci května 1943 nejlepší sovětské skladatele a básníky. Ti se okamžitě vrhnou do práce a v říjnu 1943 se sjíždějí do Moskvy, aby se pochlubili svými díly.
Z asi dvaceti textů Stalina nadchne návrh dvou válečných reportérů Rusa Sergeje Michalkova (1913 – 2009) a Arména Gabriela Urekliana (1899 – 1945). „Právě čte vaše texty a dělá v nich úpravy,“ dozví se dvojice, sotva ji 23. října 1943 odvezou do hotelu Moskva, kde ji přijme ministr zahraničí Vjačeslav Molotov (1890 – 1986) a maršál Dmitrij Vorošilov.
Chce porážku fašistů
„Musíte přidat několik myšlenek o míru,“ nabádá je Molotov. Námitky tvůrců, že si všechno potřebují přes noc promyslet, neuznává. „Dělejte si, co chcete, ale my nemůžeme čekat. Do oslav říjnové revoluce musí být všechno hotové,“ přikáže jim.
Po čtyřech hodinách práce Michalkov s Ureklianem odevzdávají další verzi. Stalin, jenž pracuje i v noci, se ve tři hodiny ráno spojí s autory. „Text se mi líbí, ale pořád je chudokrevný a krátký.
Přidejte verš o Rudé armádě, moci a porážce fašistických hord,“ přeje si. Později ještě chce změnit zemi sovětů na zemi socialismu a zdůraznit úlohu vlasti.
Hotový text předává hudebním tvůrcům, kteří skládají o sto šest. „Jeden můj známý napsal hymen hned sedm, tolik si přál stát se státním skladatelem.
Za normálních okolností tento světoznámý skladatel pílí zrovna nevynikal,“ líčí jízlivě ruský skladatel Dmitrij Šostakovič (1906 – 1975) ve svých pamětech. Roztáčí se kolotoč poslechů různých verzí hymny.
„Někdy se objevil Stalin a poslouchal s námi. Nakonec poručil, abych hymnu napsal společně s Aramem Chačaturjanem. Nic hloupějšího ho napadnout nemohlo,“ poznamenává otráveně Šostakovič.
Postupují do finále
S Chačaturjanem si po skladatelské stránce do oka zrovna nepadl, ale nezbývá mu než spolupracovat. Několikrát se sejdou a společně popijí, ale na práci nemyslí. Dohodnou se tedy, že každý napíše svoji skladbu a potom je porovnají.
„Přirozeně by se ovšem mohlo stát, že napíšeme dvě zcela odlišné hymny, které se zkombinovat nedají. Proto jsme se během práce informovali, jak to jde,“ vysvětluje domluvený postup. Přes různé neshody se dílo podaří zdárně dokončit.
Šostakovič napíše melodii, Aram Chačaturjan (1903 – 1978) refrén. Do finále postupuje pět skladeb včetně jejich společné.
Vůdce zamítne píseň
Když finálová produkce v moskevském Velkém divadle skončí, v sále se rozhostí ticho. Všichni napjatě čekají, co řekne Stalin. „Za nejlepší považuji společné dílo Chačaturjana a Šostakoviče,“ vyjádří se v diskusi. „Chci ale ještě změny v refrénu.
Kolik času na ně budete potřebovat?“ „Pět hodin,“ odpoví po chvilce přemýšlení Šostakovič. „Ve skutečnosti bychom to dovedli vyřídit během pěti minut.
Nepůsobilo by však dost seriózně, kdybychom přiznali, že ty změny můžeme učinit hned na místě,“ vzpomíná později. Stalina tím ovšem namíchne. „Příliš málo, to nebude dobré,“ vytkne jim a dílo zamítne. „Měl jsi mu říct, že potřebujeme měsíc.
Určitě bychom vyhráli,“ vyčítá pak Chačaturjan Šostakovičovi. Stalin trvá na svém a dá nakonec přednost hudbě svého oblíbence Alexandra Alexandrova (1883 – 1946).
