Pražský hrad, 29. listopadu 1378 tři hodiny po západu slunce. Zpocený římskoněmecký císař Karel IV. se sotva znatelně pohne na lůžku a jeho ústa vzápětí vydechnou. Tentokrát bohužel už naposledy.

Dvaašedesátiletého vládce Karel IV. (1316 – 1378) trápily různé nemoci, ale nejvíc zabrat mu dávala dna.

Na podzim roku 1378 ovšem nakonec zůstává v posteli kvůli zlomenině krčku stehenní kosti, způsobené podle českého antropologa Emanuela Vlčka (1925 – 2006) „při pádu či seskoku z koně nebo pádem ze schodů“.

V tušení blízkého konce začíná rodina a dvořané připravovat pohřeb.

„Jelikož však v důsledku těžkého záchvatu dny císař zápasil několik dní se smrtí, mohly se některé nezbytné přípravy ve vší tajnosti zajišťovat v předstihu,“ uvádí historik František Šmahel.

O poslední cestě mlčí

Panovníkovo nabalzamované tělo potom na máry obléknou „v zlaté purpurové nohavice a purpurový plášť … na rukou měl bílé rukavice s prsteny.

V tomto rouchu jej patrně uložili do cínové rakve, postavené do krypty v chóru katedrály,“ poznamenávají autoři Michal Lutovský a Milena Bravermanová.

Smuteční hosté z blízka i z daleka se mohou ostatkům poklonit v audienčním sále paláce Pražského hradu po celých jedenáct dní.

„Před katafalkem, v záři nesčetných voskovic, ležely na poduškách říšské a české korunovační klenoty a kolem dokola byly rozestaveny drahocenné relikviáře s ostatky svatých a světic,“ píše dějepisec František Kavka (1920 – 2005).

Ačkoli se pohřeb stane velkolepou událostí, žádný z našich dobových kronikářů ho podrobně nepopíše.

Máry musí držet 30 měšťanů

Musíme se proto spolehnout na jednoho z německých účastníků. Jeho vylíčení šest dní trvajících smutečních slavností se zachovalo v augsburské kronice z let 1368 – 1406: „…dvanáctého dne v sobotu (11. prosince 1378 – poz. red.) před sv.

Lucií nesli ho na krásných márách, jež byly dlouhé jedenáct loket a vysoké čtyři lokte, korouhevní páni až k mostu přes Vltavu, tam ho vzalo třicet konšelů z radnice Starého a Nového města pražského a nesli ho přes most až ke svatému Klimentu,“ vypráví.

Průvod, jehož čelo tvořilo 478 měšťanů v černém oděvu s rozžatými svícemi a za nimi 114 dvorských služebníků, vychází ze svatovítského dómu. Vždy třicet měšťanů drží máry a při zastávkách v pražských kostelích se v nesení nákladu střídají.

Protože drahé látky zahalující máry splývají až na zem, jsou z nosičů vidět jenom nohy.

S mrtvolou vezou poklady

Na zlatých polštářích kolem císařovy hlavy nechybí ani královské klenoty Svaté říše římské a Čech. Následují páni s korouhvemi všech zemí říše, kterým vládl. Koně zahalení černým taftem vezou zemské erby.

„Dvanáct rytířů neslo nad ním a nad márami zlatá nebesa. Potom jela císařovna, královna a markraběnka s četným průvodem ženským na dvaceti černě potažených vozech a za nimi měšťanky na dvaceti šesti vozech,“ popisuje očitý svědek.

Za nimi se valí žáci, kanovníci, mniši, studenti a učení mistři, odhadem asi 7 tisíc lidí. Nechybí tu 150 nejvýznamnějších řemeslníků od hlavy k patě v černém a 360 zástupců všech pražských cechů se svíčkami. V závěru jede následník trůnu Václav IV., s doprovodem 114 mužů v černém.

Obrácená korunovační jízda

Pouť masy lidí se potom se zesnulým na svatou Lucii 13. prosince přemístí do kostela Panny Marie u Křižovníků.

„V úterý 14. prosince byla tam sloužena mše a potom ho vzali a nesli na Hrad zemští páni, jichž bylo dobře sto, a tam nad ním konali obřady s takovou nádherou, že to nikdo nemůže vypověděti,“ říká kronika.

„Cesta do jisté míry kopírovala slavnostní korunovační jízdu. Zatímco noví čeští králové po korunovaci mířili z Vyšehradu na Pražský hrad, pohřební průvod se ubíral opačným směrem,“ objasňuje Šmahel.

15. prosince 1378 slouží pražský arcibiskup kardinál Jan Očko z Vlašimi (? – 1380) zádušní mši. Přisluhuje mu sedm biskupů a kanovníci. Působivé je hlavně ofertorium, část mše tvořící obětování.

Obětují se předměty použité během pohřbu (korouhve z průvodu, přilba se zlatou korunou, jež přinesli moravský a míšeňský markrabě, baldachýn nesený nad rakví…), koně a symbolicky dokonce i jezdci.

V textech dvou pohřebních řečí Očko nazve zesnulého druhým Konstantinem, učenec Vojtěch Raňků z Ježova (asi 1320 – 1388) zase otcem vlasti. Teprve 16. prosince 1378 konečně spustí mrtvého do hlubin hrobky.