„Moře se rozestoupí stejně, jako když Mojžíš vyváděl děti Izraele z Egypta,“ hlásá v roce 1212 před zdmi francouzského opatství Saint-Denis v blízkosti Paříže teprve 12letý pasáček Štěpán z Cloyes na Loiře.

„A Bůh vydá Jeruzalém do našich rukou. Vždyť Kristus pravil, že dokud se lidé nestanou malými dětmi, nemohou vstoupit do království nebeského…“

Sám král Filip II. August (1165–1223), který v opatství dlí, ho krátce předtím, po poradě s učenci z pařížské univerzity, s vlídnými slovy vyzval, aby se pokorně vrátil domů.

Štěpán († asi 1212) se však za žádnou cenu nenechá odradit. Je skálopevně přesvědčen, že ho Bůh vyvolil k tomu, aby vedl další, tentokrát dětskou, křížovou výpravu do Svaté země.

S muslimy přitom nechce bojovat, ale obrátit je na křesťanskou víru. V dobách, kdy na východě neuspěli stateční rytíři, mnozí lidé snáze uvěří, že nevinné děti budou mít více štěstí a k Štěpánovi se houfně přidávají.

Za syna zaplatí otec

Obdobná situace se v roce 1212 odehrává i v Německu. Zde své vrstevníky „poblázní“ jakýsi Mikuláš († asi 1212) z Kolína nad Rýnem.

I přes svůj nízký věk je to nejspíš velmi nadaný řečník, kterému se podaří kolem sebe shromáždit tisíce stoupenců. Ti se pak ve dvou proudech vydávají přes Švýcarsko do Itálie ke Středozemnímu moři, kde očekávají již zmiňovaný zázrak s ustupujícími vlnami.

Přechod přes Alpy je však příliš náročný. Podle dobových kronikářů ho přežije jen každé třetí dítě. Těch 7000, kteří však doputují až do italského Janova, se dočká vřelého přivítání.

Zástupci města jsou jejich nadšením tak ohromení, že jim dokonce nabízejí, aby se děti u nich usadily.

Není divu, že po prožitých útrapách řada malých křižáků na to ochotně přistoupí. Mikuláš a jeho nejvěrnější se však nehodlají svého snu vzdát. Když moře stále před nimi neustupuje, putují dál na jih po pevnině. Dostávají se až do Říma, kde je přijímá papež.

Církev není z malých křižáků vůbec nadšená. „Vydejte se domů,“ vyzývá proto Inocenc III. (asi 1160–1216) Mikuláše a spol. Teprve jeho houf dětí poslechne. Překonat znovu evropské velehory, to už je ale na špatně živené malé poutníky příliš.

Strasti cesty nepřežije ani Mikuláš. Rodiče navždy ztracených dětí si aspoň vylijí zlost na jeho otci. „Může za smrt našich dětí!“ vykřikují. Nešťastný muž je zajat a popraven.

Čekání na zázrak

O nic lépe se nevede ani francouzské výpravě dětí. Ta podle dobových záznamů čítá až 30 000 osob. Historikové se však shodují, že ne všechno to byly jen děti. Pasáček Štěpán se s nimi vydává do Marseille. Cestou si obstarávají stravu žebráním.

Útrapy však předčí ty nejhorší noční můry, a tak se zástupy malých křižáků rychle tenčí. Někteří umírají vyčerpáním nebo hlady. Jiní se rozhodnou vrátit domů – a to je v temných dobách středověku také náročný úkol.

Málokdo trefí zpátky… V Marseille děti opět marně čekají na zázrak s mořem. Už je opouštějí naděje, když jim znenadání nabízejí pomoc dva obchodníci. Jakýsi Hugo Železo a Vilém Prase. Prý děti zadarmo přepraví na sedmi lodích do Svaté země.

Nabídka, které nelze odolat. Křižáci se nalodí a od té doby jako by se po nich slehla zem.

Utopená neviňátka

„U sardinského pobřeží se přihnala vichřice a dvě lodi se potopily,“ líčí šokovaným Francouzům v roce 1230 muž v mnišském hábitu, vracející se z východu. Jako mladý kněz se k výpravě dětí do Svaté země v roce 1212 připojil a stal se svědkem následných hrůz.

Děti z potopených lodí neměly nejmenší šanci přežít. Zbývajících pěti lodí se pak po dohodě s vychytralými obchodníky Hugem a Vilémem zmocnili saracéni a nebožátka rozprodali na trzích s otroky po celé severní Africe. Evropa z křížových výprav dětí rychle vystřízlivěla…