„Léta páně 1591 byl jsem já dán za pachole komorní panu Fridrichu Krekvicovi, který od Jeho Milosti císařské Rudolfa za oratora neb posla k sultánovi Muratovi III. do Konstantinopole s prezentem poslán“, píše přísně katolicky vychovaný Václav, syn Štěpána Vratislava z Mitrovic.
Už v patnácti letech se mu splní jeho klukovský sen.
Na jezuitské škole si totiž Václav Vratislav z Mitrovic (1576 – 1635) ze všeho nejraději listuje v cestopisech. Z jejich stránek cítí vůni dálek a představuje si, jak jednou všechny popisované země projede.
Spis A. Busbeka, císařského vyslance, o cestě do Cařihradu, vydaný v roce 1562, zhltne jedním dechem a je mu jasné, že to město musí vidět.
Přímluvy strýců Jiřího Vratislava z Mitrovic, purkrabího Pražského hradu, a Kryštofa Vratislava z Mitrovic, karlštejnského purkrabího, u císařského dvora fungují.
Když se k jejich hlasům přidá i pan Adam z Jindřichova Hradce, jehož regentem je Václavův otec, nic už nestojí v cestě. Mladík se těší na dlouhé putování s veledůležitým poselstvem.
Císař Rudolf II. (1552 – 1612) sice sjednal s Turky mír, ale není mu to nic platné. Výbojnému národu jejich území nestačí a roku 1590 si brousí zuby na další. Rudolfovi II. se sice podaří prodloužit mír, ale má to jeden háček.
Sultánu Muradovi III. (1546 – 1595) musí poselstvo přinést kromě každoročního daru 30 000 dukátů i nevídané klenoty.
Habsburky nemá rád
1. října 1591 vyráží asi padesátičlená skupina z Vídně a v Ostřihomi překračuje turecké hranice. Plují po Dunaji až do Bělehradu, odtud pokračují na koních a vozech. Konečně jsou 28. listopadu po 55 dnech trmácení v Cařihradě.
Sultán i vezíři jsou s dovezenými dary spokojení a budoucnost vypadá růžově. Brzy se ale začnou stahovat mračna nepříjemností. Sesazený velkovezír Sinaan nemá Habsburky v lásce. Vyprovokuje nové turecké nájezdy u Bihače a stává se znovu velkovezírem.
Vůdce poselstva Krekvice obviňuje ze zrady, a když sultánovi při porážce Turků u Sisku zahynou dva synové, přiměje ho roku 1593 k vyhlášení války Rudolfovi II.
Šibenici nebo raději utopit?
Sinaan je vrchním velitelem vojska, které přepadne posly ubytované v hospodě. Václav má úplavici. Když už jsou všichni spoutáni řetězy, najdou Turci v posteli i jeho. Nemůže se bránit.
„Toto pachole je mladé a nemocné, může se vyhojiti, nechme ho tu, až se zase navrátíme, dáme ho pod zámek Sultánovi“, říkají si vojáci mezi sebou. Václav ale prosí, že chce snášet všechno zlé s ostatními.
Odvedou ho, ale když mu chtějí dát kolem krku železný kruh a připoutat ho na řetěz, padne do mdlob. Nakonec ho odvlečou. Všechny vezou na posměch nejlidnatějšími ulicemi a náměstími. Snaží se je poturčit. Nechceš? Potom si můžeš zvolit mezi smrtí na šibenici nebo utopením.
Seřežou ho do krve
Nakonec jim nařídí „jenom“ těžký žalář. „Hrob mrtvých“, nejhorší vězení v Černé věži pevnosti Anadolihissar čeká na ně. Každého přikovají řetězem. Nemocný Václav nevnímá, co se děje, ale pokaždé když upadne, Turek ho sešvihá holí.
Společníky ve vězení jsou blechy a vši, vězni denně dostávají dva bochníky chleba a vodu, ale Václav říká:
„Ani druhý den jsem nic jísti ani píti nechtěl a nemohl, nýbrž Boha prosil, aby mne skrze smrt z té bídy vytrhnouti ráčil.“ Další pomstou je přikování k veslům na galéry. Hrozné, stěžuje si mladík. Ruce, nezvyklé na těžkou práci, má plné puchýřů.
Zjistí-li ale správce galéry, že někdo polevuje, schytá to hříšník karabáčem, až mu všude naskáčou krvavá jelita. Nelíbí se ti to? Dostaneš dvojnásobnou dávku!
Turkům se při dobývání Uher nedaří. Mají vztek a tak posly propustí teprve nový sultán Mohamed III. (1566 – 1603). S ním a jeho vojskem, které táhne do Uher se vracejí domů. Ošklivé zážitky Václavem otřesou.
Po návratu roku 1599 potřebuje na zotavení celé čtyři roky, teprve potom najde sílu všechno sepsat. S Turky má ve svém životě co do činění ještě jednou, když proti nim bojuje v císařském vojsku. Věrnost katolíkům se mu vyplatí.
Protože v bitvě na Bílé hoře stojí na straně Ferdinanda II., (1529 – 1567) je za to, „že v té ohavné rebelii při jeho milosti císařské setrval“, povýšen do panského stavu.
